Pátek 22. prosince 2000

předcházející

Posvátný vánoční čas

Tomáš Halík

Je tu, přátelé, opět posvátný vánoční čas - a tak se společně zamysleme nad historií a duchem těchto svátků. Nejstaršími předchůdci dnešních Vánoc byly pohanské oslavy zimního slunovratu. V nejdelších, nejstudenějších a nejtemnějších nocích roku slavili naši dávní předkové okamžik, kdy vláda zimy dostoupila vrcholu a začalo se znovu blížit jaro.

Staří Římané dali oslavám zimního slunovratu nový nábožensko-politický smysl: říšský svátek "příchodu božského" měl sloužit kultu císaře, připodobněného k božskému slunci.

K tomu římskému státnímu svátku se křesťané, donedávna "disidenti" Římské říše, demonstrativně obrátili zády začali někdy ve čtvrtém století slavit "příchod Páně" - advent a Vánoce.

Následující staletí pak obohacovala Vánoce jednotlivými prvky, bez nichž si je dnes stěží dovedeme představit - františkáni ve středověku začali stavět jesličky, jejichž součástí pak bývaly i stromy - i když ozdobený a rozsvícený vánoční strom jako dominantní symbol Vánoc je mnohem pozdější, rozšířil se až v minulém století.

Dárky dětem patřily původně k svátku svatého Mikuláše, patrona školní mládeže. Až Martin Luther jakožto odpůrce kultu svatých přesunul tento zvyk na předvečer slavnosti Kristova narození. Dárky a dobré jídlo jsou pro mnohé lidi tím nejnápadnějším znakem Vánoc.

Původní duch Vánoc však nespočívá v rovině slova mít a užívat, nýbrž být a stávat se. "Slovo se stalo tělem", to je věta, obsahující křesťanský smysl Vánoc. Při vánoční půlnoční mši se předčítá známé vyprávění z Lukášova evangelia.Ten text začíná v rovině vysoké politiky: celou říši uvede do pohybu císařské nařízení o sčítání obyvatel.

Josef a Maria se musejí vydat na cestu ze svého Nazareta a skončit ji ve stáji na okraji přeplněného Betléma. Syn, který se jim tam narodil, jistě nebyl zahrnut do císařských soupisů lidu. Ale my už čteme tento text s vědomím, že i nařízení a propočty mocnářů nejsou to nejdůležitější: o císaři Augustovi dnes většina z nás ví jen to, že vládl v době, kdy se v betlémské stáji narodil Mariin syn.

Příběh, který začal v Betlémě, bude plný paradoxů; to největší je tam vždy ukryto v nepatrných věcech. První, kdo o novorozeném uslyšeli, uslyšeli, byli pastýři. Pastýři nacházejí "znamení", které jim bylo ohlášeno hlasem z výsosti: je jím dítě, položené v jeslích. Vyprávějí o tom, co jim bylo pověděno o tom dítěti a vzbuzují údiv - Maria však to všechno uchovávala ve svém srdci a rozvažovala o tom.

Nejlépe zachází s tajemstvím ten, kdo je uchovává v srdci. Pro biblické chápání není srdce pouhé "sídlo citu". Je to hlubinné jádro naší bytosti, kde zrají nejhlubší motivy našeho přesvědčení i konání. Je to hloubka, kterou sami nemáme ve vlastní režii, místo, kde překračujeme sebe samotné. Místo, kde nás oslovuje Bůh.

Naše názory a ideologie bydlí v našich hlavách, tam, kde řešíme problémy a děláme plány. Avšak "víra" - podobně jako láska a naděje - to je něco docela jiného. Víra se dotýká tajemství, a na tajemství je rozum krátký: tajemství je třeba trpělivě uchovávat v srdci. Nechat ho tam růst, jako pod matčiným srdcem roste plod.

Na boží Hod se čte hymnus, uvádějící ještě hlouběji do centra vánočního tajemství: začátek Evangelia podle Jana. Tento text byl hlavním mostem, po němž křesťanství vešlo do center antické vzdělanosti. Našlo sluch u mudrců, kteří si kladli otázku po původu a určujícím principu všech věcí. Tím je podle Jana Logos, Slovo" - což můžeme přeložit také jako "smysl" a božský řád.

Ale pak přichází výrok, který šokuje antickou duši: Slovo se stalo tělem. Právě tato věta je však srdcem křesťanské zvěsti: chtěl-li se Bůh vyslovit naplno, chtěl-li dát lidem své Slovo, které nikdy nevezme zpět, pak "tvarem" tohoto Slova je lidství.

Člověčenství je most, po kterém kráčí Bůh, říká vánoční zvěst. Avšak tuto větu můžeme také doplnit z druhé strany: přijmout svůj lidský úděl, pečovat o lidskost a rozvíjet ji, to je cesta, kterou člověk kráčí k Bohu. A to i tehdy, když o Bohu neví nebo se domnívá, že v něj nemůže věřit, dodává jeden z nejvýznamnějších teologů našeho století.

Z vánoční víry v tajemství Vtělení vyplývá, že každý člověk, který bere vážně a věrně své lidství (své "stávání se člověkem") a stejně chápe i lidství druhých je už tím na cestě k Bohu. Kéž na této cestě uděláte o těchto Vánocích alespoň krůček dopředu. Požehnané svátky vám všem, přátelé.