Pátek 5. ledna 2001

předcházející

Umění šidit

Ladislav Verecký

Český národ patří k nejnadanějším na světě. Alespoň z některých našich rčení to vyplývá. Pořád slýcháme o zlatých českých ručičkách.

A čas od času dokonce zazní, že co Čech, to muzikant. Mně se však zdá, že hudební nadání Čechů valem upadá. Naše manuální zručnost je možná pořád na vysoké úrovni, ocitá se však čím dál víc ve stínu moderních technologií.

Existuje však jeden národní talent, který neskomírá. Je to nadání k šizení, k šizení vynalézavému, ba elegantnímu.

Za komunistů kvetlo. "Do dvoudecky džusu patří nanejvýš čtyři kávové lžičky vody" poučila mě jistá servírka z Radiopaláce. "Víc už se pozná." Jak rafinované. Aneb jak praví jiné rčení, nemusí pršet, jen když kape.

Jiný dobrý muž, můj soused, rozvážel z nákladového nádraží Žižkov brambory. "Lidi nám stáli za zadkem a počítali pytle, které jsme jim spouštěli po líze do sklepa. Počet vždy odpovídal objednávce," vypravoval. "Zákazník ovšem netušil, že ten poslední pytel máme uvázaný na dlouhém špagátě. Jen co zaplatil a vydal se zabednit sklep, tak jsme ten pytel zase vytáhli. Za den jsme jich takhle ušetřil třeba dvacet, a s tím se už dalo podnikat."

Jiný příklad. Do továrny na vysokozdvižné vozíky přijíždí delegace z anglické fabriky na totéž. "Proč musí vaši testovací řidiči kromě projetých kilometrů vykazovat i spotřebu maziva?" diví se ostrované? Inu proto, že měli ve zvyku zapnout počítač motohodin, aniž nastartovali motor. Ušetřenou pohonnou hmotu stáčeli do kanistrů a lili do nádrží svých embéček. Ale národní podnik jim zatnuli tipec. Když ubývá maziva, je jisté, že motor skutečně běžel. A s podobnými příklady bychom tu mohli sedět do rána.

Naivnější jedinci čekali, že s příchodem nových pořádků tyto jevy zmizí. Omyl. Žijí dál a dokonce si ani nejsem jistý, zda lze říci, že se jedná o dědictví komunismu.

Divili byste se, jak málo cizinců navštěvuje některé české hrady. Totiž: ve skutečnosti tvoří více než polovinu návštěvníků. Vstupné je stojí řekněme stovku, kdežto našince stojí lístek pohých čtyřicet Kč. Cizinec je hloupý, důvěřivý, neumí česky. Proč mu tedy neprodat za stovku lístek pro domorodce? V nejhorším to bude reklamovat. A šedesát korun vývaru z jednoho skopčáka pro pokladní a průvodce - to už jde, ne?

Dále však skvostný příklad nového druhu šizení zaměstnavatele, což bylo umění dovedené v reálném socialismu až k dokonalosti, se počátkem devadesátých let rozmohl i v českých veřejných domech, tedy v institucích, kterých za Husáka nebylo mnoho a byly spíš neveřejné.

Ti, kdo viděli film Dědictví aneb Kurvahošigutntág, vědí, že se v popřevratových nevěstincích nabízela celá paleta služeb. Ceny byly odstupňované. Například "Dýmka míru" za tisíc, "Venušino kouzlo" za dva a "Cesta kolem světa" za tři tisíce.

Nebyly by to však české povětrné ženy, kdyby nepřišly na to, jak majitele podniku oblafnout. Na pokoji se s klientem domluvily, že mu poskytnou to nejdražší, pán jim zaplatí to prostřední a dáma šéfovi vykáže to nejlevnější. Oba byli spokojeni. Zákazník tisícovku ušetřil. Héteře zas zbylo tisíc korun jako čisté punčošné. Jen provozovatelům domů bylo divné, že všichni zákazníci touží vždy po tom nejlevnějším zboží. Takhle to fungovalo několik let.

Ale všeho do času. Nějak se to zkrátka provalilo. Od té doby si v českých veřejných domech účtují pouze čas. Taxa je jednotná. Co bude zákazník v zakoupeném období s prodejnou ženštinou dělat, je lhostejné. Může jí hrát maňáskové divadlo, nechat si od ní předčítat Karafiátovy Broučky, nebo provozovat opravdu nepublikovatelné věci. Zaplatí stejně. Od jisté doby se v českém veřejném domě ušetřit prostě nedá.