Pondělí 8. ledna 2001

předcházející

Televize a škola demokracie

Petruška Šustrová

Ve středu, kdy se na Václavském náměstí sešlo na sto tisíc občanů, aby demonstrovali za nezávislost České televize a za odstoupení Jiřího Hodače, zavolala mi přítelkyně z Amsterodamu.

Zahájila rozhovor dost netypicky - pogratulovala mi k tomu, co se děje kolem televize. Přivedlo mě to trochu do rozpaků, myslela jsem, že si tím spíš děláme ve světě ostudu. "Ale vůbec ne," ujistila mne a pokračovala: "Vaše televize je na prvních stránkách novin a západní novináři velmi dobře chápou, o co jde".

Jakoby na potvrzení vydala Česká tisková agentura rovněž ve středu zprávu, ze které si dovolím ocitovat dvě věty: "Tucet zpravodajů z členských zemí Evropské unie dnes podpořil svobodu tisku a projevu v České republice. Novináři svou solidaritu projevili tím, že stáli za zády bruselského zpravodaje České televize Pavla Boudy při jeho živém vstupu do vysílání relace Události připravované stávkujícími zaměstnanci televize."

Vida, řekla jsem si, tak ono se na tuhle televizní revoltu dá nahlížet různě. Zatímco mnozí z nás se stydí za úpornost, s jakou se část politiků snaží udržet neudržitelného generálního ředitele České televize Hodače, o pár stovek kilometrů dál na Západ to vypadá jinak.

Tam vidí novináře, bojující o svobodu a nezávislost veřejnoprávního média a váží si jich natolik, že ve vysílání zopakují gesto z Kavčích hor a postaví se fyzicky za svého kolegu.

Zatímco Ivan Langer vidí ve stovce tisíc demonstrantů ulici, která nemá politiky nutit k rozhodnutí, západní novináři v nich vidí občany, bránící demokracii.

Demokracie má totiž vždycky několik součástí a demokraticky zvolení politikové jsou jen jednou z nich. K dalším patří demokratické insatituce, ale snad nejdůležitější jsou demokratičtí občané. To znamená lidé, kteří vědí, co chtějí, mají normální sebevědomí a ve volbách vybírají, kdo je má zastupovat.

K demokratickému občanství však patří ještě cosi dalšího, co pozorujeme právě v těchto dnech. Když totiž občané dospějí k názoru, že politikové nedělají to, pro co byli zvoleni, nebo to dělají špatně, veřejně vystoupí a upozorní je na to.

V demokratickém světě si žádný politik nedovolí nazývat takové občanské vystoupení křiklounstvím ani diktátem ulice. Dobře se totiž uvědomuje, že podobným neuváženým výrokem by mohl navždy pohřbít svou další politickou kariéru.

Tak nevím, jestli by ti naši politikové neměli být zase chvíli občany, aby dohnali, co se ve škole demokracie dosud nenaučili.