Úterý 9. ledna 2001

předcházející

O předsevzetích a zázracích

Leo Pavlát

Nové tisíciletí začalo a ti, kdo berou vážně svá pár týdnů stará předsevzetí, mají příležitost ukázat, jací opravdu jsou.

Mnozí už opravdu nekouří. Snaží se na druhé neutrhovat. Chodí z práce dřív, než děti usnou. Jezdí méně autem a třídí odpad. Někteří svá chvályhodná předsevzetí dokáží naplnit, jiní ne. Jako každý rok. A ti, kdo již nyní tuší, že nejspíš neuspějí, možná touží po zázraku.

Po čemsi, co by jim všechny ty krásné úmysly a přání týkající se nejen jich, ale třeba celého světa, pomohlo naplnit. Jenže - a v tom je potíž - co si počít se zázraky? Co s nimi v 21. století? Pro všechny, kdo se takto ptají, mám příběh. Nebo spíš vysvětlení k příběhu, který shodou okolností ožil právě v době, kdy jsme svá předsevzetí činili.

Tehdy, koncem prosince, Židé slavili svátek chanuka. Ten svátek nemá s vánoci vůbec nic společného, ale v našich zemích přesto patří tak trochu k sobě. Jednak datem, protože židovský kalendář bez ohledu na své zvláštnosti přivede hebrejský měsíc kislev a s ním i svátek chanuka neomylně kamsi k Štědrému dnu.

A tím druhým společným rysem je fascinace zapálenými svícemi, okouzlení světlem. Co krásnějšího a mocnějšího než světlo coby symbol pro naše předsevzetí bychom si mohli přát? V tom židovském chanukovém příběhu dokonce světla hrají zásadní roli: na zvláštním osmiramenném svícnu se každý den zapaluje o jedno víc, až poslední den svátku září všechna v plné kráse.

Ta světla připomínají událost starou více než 2000 let. Tehdy řecko-syrská dynastie Seleukovců dobyla nakrátko Svatou zemi a znesvětila jeruzalémský chrám. Když Židé vetřelce vyhnali a očistili svatyni, chtěli zažehnout světla na chrámovém svícnu. K tomu však potřebovali zvláštní olej.

Po dlouhém hledání ho našli jeden džbánek, dostačující právě tak k tomu, aby hořel jediný den. Ti lidé věděli, že příprava nového oleje zabere plných osm dní. Rozum jim říkal, že dávno předtím svícen potemní. Přesto světla zapálili. A tehdy, jak praví legenda, svícen ozařoval chrám, dokud kněží nevyrobili nový olej.

Tuto událost označuje židovská modlitba za zázrak. A jeden rabín, Moše Besdin se jmenoval, událost komentoval: Ano, byl to zázrak, ale aby se jednou stal, musel kněz, jehož jméno se už nikdy nedovíme, uschovat alespoň jeden jediný džbánek oleje. Učinil tak ve chvíli vojenské porážky, uprostřed zkázy a zmaru. Ten muž neproslul jako válečný hrdina. Schoval džbánek. V skrytu a tichosti konal, jak měl, vyjádřil své přesvědčení, svou víru, svou naději.

Stejně si počínali ti, kdo po letech zažehli olej z džbánku na chrámovém svícnu. Rabín Besdin říká: Člověk má vždy činit, co mu káže zákon, jednat podle svého srdce, i kdyby se to zdálo zbytečné a marné. Poté je možno očekávat zázrak.

Obdobně hovoří i jeden starý židovský výklad k Bibli, komentující útěk Židů z Egypta. Když Izraelci prchali před faraónovým vojskem, Bůh rozdělil Rákosové moře, aby se Izraelci zachránili. Voda se však začala rozestupovat, až když se jeden z Izraelců vstoupil do vody. Zázraku předcházel lidský čin.

A jak to všechno souvisí s našimi zranitelnými předsevzetími, s nimiž jsem toto povídání začal? Snít o zázracích, když se nedaří, není k ničemu. Vždyť ani ti, kdo na ně v modlitbě vzpomínají, nevěří v divy, které by člověk nepřivolal svými skutky. Nezbývá než se pořád snažit. Snad je dobré si to připomenout, i když už jsou svátky pryč. Před námi je celý rok.