Středa 10. ledna 2001

předcházející

Mé alergie

Jiří Dědeček

Někdy se chovám jako zvíře. Nemyslím v soukromí, ale na úřadech, v různých kancelářích, prostě na oficiální veřejnosti.

Jsem alergický na blbost a nespravedlnost, a když se to obojí sejde, tak za sebe neručím. Mám v těch chvílích pocit, jako bych snad byl poslední na zemi, kdo věří, že by pravda a láska měla vítězit nad lží a nenávistí.

Jen tak namátkou - v počátcích vzniku Městské policie, kdy ještě ne všichni pražští strážníci byli čestní a svědomití, byl jsem neprávem a nějak neuctivě kontrolován. Ve způsobu zacházení s mými doklady cítil jsem jasnou žádost o úplatek.

Byl jsem tehdy vůči městské moci velmi vulgární (řekl jsem jim přesně, kam si mohou moje papíry strčit, prorazil ty jejich komické zátarasy a zmizel jsem). Kupodivu všechno dobře dopadlo. Papíry mi byly vráceny policií státní a ten hodný pan major se ještě s potutelným úsměvem ptal, zda jsem městským skutečně řekl, co uváděli k mé tíži.

Když jsem ještě býval domovním důvěrníkem, šel jsem jednou nahlásit na OPBH blahé paměti krádež všech šesti popelnic z průjezdu našeho domu. A ta slečna mi řekla, že popelnice nemá, ať si je pro náš dům taky někde ukradnu. A ještě dodala, pohupujíc se pobaveně na židli pod plakátem "Havel na Hrad!", že když se v baráku neumíme domluvit na úklidu, ať se pak nedivím, že tam máme bordel.

I tehdy jsem byl velmi vulgární. Mimo to jsem však ještě shrnul vše, co měla na stole, na zem, zlámal a rozdupal tužky a pera a slíbil jsem, že jí budu nosit veškerý náš domovní odpad přímo na stůl. Samozřejmě jen v úředních hodinách. Po první várce se v našem domě samy od sebe objevily dvě popelnice, po druhé čtyři, třetí várky již nebylo zapotřebí. Tak tedy i zde nakonec pravda nad lží zvítězila.

Jeden můj přítel, francouzský fotograf, mne nedávno vybavil písemnou plnou mocí, abych z jednoho z těch zbytečných časopisů, jichž jsou na našem trhu desítky, vydobyl jeho honorář, že by si v Praze rád předvánočně nakoupil. Devět tisíc není sice nijak fatální částka, ale potěší. A dlužili mu ji už od června.

Zpočátku to vypadalo docela snadné. Domluvili jsme se s redakcí, že mi obnos pro Michela pošlou, a tak jsem mu peníze zatím klidně vyplatil ze svého. Když pak uběhl týden a nikdo mi nic neposílal, zastavil jsem se v redakci ještě jednou.

Jakýsi kašpárek mi tam navrhl, že mi mohou možná před koncem roku vyplatit polovinu a o zbytku že můžeme diskutovat. Diskutovat je sice hezké, ale já jsem tu neviděl pro diskusi žádný prostor.

Už jsem cítil, jak na mě jde ta moje zatracená alergie. Snažil jsem se spor ukončit dřív, než zas budu muset říkat všechna ta vulgární slova, ale nedařilo se... Pak chvíli nevím, co se přesně dělo. Jen jsem slyšel kašpárka říkat, že když se k tomu stavím takhle, ještě si moc rozmyslí, zda mi zaplatí vůbec něco. Odešel jsem jako v mátohách.

A ani nevím, jak se to stalo - když usednu do auta a chci nastartovat, koukám, že místo klíčků držím v ruce cizí mobilní telefon! A nastojte - hned nato mi volali, že se mohu okamžitě vrátit pro svých devět tisíc! A když jsem namítal, že přeci žádné peníze nemají, ať tedy tolik nespěchají, dokonce mi je sami přinesli na ulici!

Tady zas, kdybych to měl zhodnotit, zvítězila myslím láska nad nenávistí. Ale dá jí to, přátelé, čím dál tím větší práci...