Čtvrtek 11. ledna 2001

předcházející

Hledání pravdy

Alexandra Berková

Hledání pravdy Alexandra Berková Čekala jsem, že s vršícím se věkem budu moudřejší, a že porozumím světu, jenže se mi svět jeví čím dál podivnější. Vezměme tzv. hledání pravdy.

Za studentských dob, kdy se slušelo mít názor, asi jako dneska máme mobil, se hledání pravdy pokládalo za životní postoj a téma ke společenské konverzaci - ale dneska? Pravda je nudná, lež je umění a daně platí jenom pitomci…

A co je to ta pravda k hledání? Nějaká skrytá skutečnost? Pak by hledání pravdy spadalo víc do hájemství vědy a kriminalistiky, a to je tak úzce specializovaná činnost, že ji lze stěží připsat dejme tomu mladé generaci. Nebo je pravda cosi jako tvrzení? Pak ale zas není co hledat, neboť co jedinec, to tvrzení. A všude kolem pravd jak naseto, protože každý jen tu svou má za jedinou, jak říká Kecal v Prodané nevěstě…

Taky můžeme chápat pravdu jako cosi solidnějšího než je osobní mínění - a podstatnějšího než astrologické hádanky; může být totožná se skutečností; pak ale opět netřeba hledat: pak stačí jen otevřít oči, neboť jak pravil Konfucius: "Nic jsem ti nezamlčel - všechno máš před sebou".

S pravdou bývá jiná potíž, totiž že ji všichni vidíme, ale bývá přejmenována, komolena, vydávána za lež a naopak. Je třeba veliké zabedněnosti, abych hledíc na rudý kruh uvěřila, že tento čtverec je zelený, a přece to toužím udělat, abych se mohla na všechno vykašlat, abych se mohla někam zašít a tam se válet a jíst a snít o spotřebním štěstí…

Ale je tu ta tsunami, co se v pravidelných intervalech přelívá přes českou kotlinu, vlna absurdity, jejímž hlavním úkolem je zřejmě zajistit, abychom moc nedřímali. Jednou je to Gottwald na stokoruně, jindy zas nápad ministra školství zrušit školy pro talentované děti, pak nápad zdražit benzín, abychom ho platili prostřednictvím svých podnikatelů, kteří nám ho započítají do svých cen; a pak zas přijde ředitel do televize, prohlásí přítomné za vetřelce a vypne vysílání - jako by si na tu televizi ušetřil z kapesného.

Je to velmi nízký stupeň vývoje, považovat společenskou roli za osobní kořist, ale u nás se to tak dělá: poslance a partaje nesmírně obtěžují hlasy vlastních voličů, že ruší jejich velebnou vystydlost, a tak je nazývají ulicí a lůzou a opouštějí je jako vypálenou nosnou raketu.

I právníci nám trpělivě opakují, že pravda není to, co jest, ale teprve co z ní právník udělá; takže zas civím do zrcadla na tu povadlou unavenou tvář a říkám si, co se to stalo s tou svěží dívenkou? Jak to, že už svět není dávno v pořádku? Jak to, že má být zas obchodník nadřazen výrobci, distributor nakladateli a politik občanům, když správně je to naopak?

Proč jsou pořád věci nazývány jinak a jak to, že se tady děje pořád totéž, už tolik století: boj o moc, hledání pravdy a podlézání cizím mocnostem; proč už zas musíme mlátit pantem a pořád dokola řvát ze všech hrdel, že císařpán je nahý?

A zrcadlo mi odpovědělo: já neříkám ani tak, ani tak. Kdopak se ve mně vyzná. I došlo mi, že tohle na světe nikdy jinak nebude, podobně jako do lavic první obecné zas a znova usedají žáci, co neumějí číst… a když se to naučíme, umřem. No, vlastně hledání pravdy u nás nikdy nedalo moc práce. Jak pravil Konfucius: "Nic jsem ti nezamlčel - všechno máš před sebou…"