Pondělí 15. ledna 2001

předcházející

Chvála pestrosti

Karel Hvížďala

Chvála pestrosti Karel Hvížďala Zrušme obuvnictví, stačí nám obchodní domy. Komerční televize a veřejnoprávní televize představují dvě různé instituce, které nabízejí různé produkty, i když jde o stejná elektronická média.

Komerční televize mají za partnery inzerenty a nabízejí jim jako svůj produkt své posluchače. Veřejnoprávní média mají naopak za partnery posluchače a nabízejí jim informace, pomocí kterých vykonávají kontrolní funkci ve společnosti.

Demokratický svět se po druhé světové válce vyvinul tak, že nekomerční televize a nekomerční rádia spolu s nezávislými seriózními novinami a časopisy kontrolují ostatní tři mocnosti, na nichž stojí demokracxie, t.j. moc vlády, moc parlamentu a soudní moc. Proto se hovoří o médiích jako o čtvrté mocnosti.

Aby tuto funkci mohla média plnit a nebyla zneužitelná politickými stranami jako to udělal Goebbels či komunisté, vyvinul se po druhé světové válce systém veřejnoprávních médií, které jsou řízeny radami.

Tyto rady volené na přesně určenou dobu a neodvolatelné před uplynutím mandátu, jsou většinou složené z mediálních expertů jednotlivých politických stran, nezávislých osobností, zástupců univerzit, církví, různých nadací a vytvářejí "čínskou zeď"ezi politickými stranami a těmito médii.

Zajišťují pluralisticko-stranicky neutrální šíření informací, přičemž "slůvko" pluralitní má v této větě klíčový význam. Sděluje nám totiž, že veřejný prostor nepatří jen a pouze politickým stranám, jak se nám dnes snaží někteří naši politici namluvit, ale všem občanům tohoto státu, ať jsou příslušníky či fandové nějaké strany nebo ne.

O veřejný prostor, tedy o školy, nemocnice, nejrůznější sociální služby, památky, ale i třeba o tvorbu krajiny, se ve vyspělých státech dokonce do větší míry než stát obsazený stranickým klíčem starají nestátní instituce a někteří bohatí jedinci.

Veřejnoprávní instituce jsou jen malou součástí tohoto prostoru, slouží celé veřejnosti a obzvláště před volbami je nutné je bedlivě hlídat, aby se této službě nezpronevěřili. Problémy, kterých jsme u nás svědky, vznikly proto, že se tohoto osvědčeného evropského modelu nedržíme - rada není složena z osobností a není nezávislá na politických stranách.

Snaha po privatizaci veřejnoprávních médií je pak otevřeným přiznáním těch politiků, kteří o tomto kroku hovoří, k tomu, že odmítají se podřídit kontrolním funkcím veřejnoprávních médií a chtějí je odkázat pouze do říše businessu, kde jejich partnery nejsou diváci, ale inzerenti, kde mají jednoho čitelného majitele či ředitele, s kterým se strany lehce domluví. Viz nedávný příklad Klaus versus Nova, který by se dal zjednodušit do hesla: "Já stáhnu žalobu o sto milionů a vy mě budete podporovat".

Nápad privatizovat veřejnoprávní média, tedy je zrušit, vyškrtnout ze struktury společnosti je podobný jako kdyby někdo prohlásil, že obuvníci jsou zbyteční, protože přece v každém obchodním domě je fungující oddělení s obuví. Rozdíl v nabízených produktech a kvalitě bot od Loyda či z Tesca je ale přece pro každého dostatečně markantní.

Tento nápad, dotažený do důsledku, by vedl ke zrušení všech malých obchodů a řemeslníků, neboť všechny tyto služby přece vykonávají velké obchodní domy, které se mezi sebou ve všem snáze domluví.

Zúžení plurality, ať se jedná o nabídku bot či informací, znamená pro každou společnost nebezpečné ochuzení a skoro vždy zdražování. Zdravá společnost se naopak pozná podle pestrosti, a to nejen nabízeného zboží, ale i názorů a lidí.