Středa 17. ledna 2001

předcházející

Hraběcí rady

Ladislav Verecký

Hraběcí rady Vůbec poprvé mě před lety k četbě rozhlasových fejetonů přizval klasik tohoto žánru Rudolf Křesťan. A hned mi dal do vínku několik dobrých rad.

Fejeton si mám vytisknout ob řádek a nejprve si ho pozorně potichu přečíst. Pak si mám do textu doplnit znaménka. Tady crescendo, tam decrescendo a zde - delší pauza.

Poté mám fejeton přečíst nahlas, beze spěchu, a nahrát si to na diktafon. Záznam si mám stopnout a podle stopáže buď zrychlit nebo zpomalit přednes.

Dále však musím z textu odstranit nevyslovitelné skupiny souhlásek, všechny ty jazykolamy, které mi při psaní unikly. Nakonec ještě doladíme dynamická znaménka a odcházíme do studia.

K mé hanbě musím přiznat, že jsem se jeho radami neřídil. Ne že bych nechtěl, zdály se mi velice užitečné, ale nikdy jsem se k tomu nedostal. Pokaždé jsem byl rád, že se mi fejeton povedlo na poslední chvíli sesmolit.

Jediné, co jsem dokázal udělat pro svůj přednes, bylo, že jsem si na schodech rozhlasu vložil do úst pastilku proti kašli.

Moje účinkování ve studiu vypadalo podle toho. Na natočení některých odstavců jsem potřeboval i deset pokusů. Nakonec se vždycky podařilo slepit celek bez breptů, ale logické členění větné v mém přednesu vždy absentovalo.

Copak rozhlasoví redaktoři, ti se na mě za sklem tvářili ještě jakžtakž vlídně, ale nejhorší bylo pozorovat obličeje techniků. Rozhazovali rukama, vrtěli hlavou, obraceli oči vsloup. Ještě, že jsem neslyšel, co o mě říkají…

Kdysi jsem viděl v televizi dokument o natáčení pornofilmu, v němž měl účinkovat amatérský pár. Bylo to docela podobné. Členové štábu obcházeli plac, ťukali si na čelo a navzájem si sdělovali, že s takovýmhle materiálem se pořádný film natočit nedá. Ano, připadal jsem si tak trochu jako amatérský pornoherec a pokaždé jsem byl rád, že už můžu ze studia vypadnout jak cukrář.

A tak jsem se jednou rozhodnul, že si fejeton nacvičím. Zavřel jsem se v ložnici a pečlivě jsem text přečetl. Pak jsem si přehrál záznam a zjistil jsem, že můžu číst o něco pomaleji. Udělal jsem to a velice pečlivě jsem přitom stoupal i klesal hlasem, jakož i činil zámlky na příslušných místech. Když jsem po dvaceti minutách vylezl do předsíně, žena se na mě utrhla: "S kým jsi tam zas tak dlouho cvrlikal po telefonu? Ale ano, cvrlikal! Nepamatuju si, že bys se mnou někdy mluvil takhle pozorně a tak milým tónem…"

Nedala si nic vysvětlit. A já jsem pochopil, že si musím vybrat. Buďto domácí štěstí, nebo veřejnou ostudu. Nacvičovat si doma fejetony před ženou, na to už bych vůbec neměl nervy. Budu je tedy dál číst prima vista. Vždyť jak říkal básník František Halas: "Jakýpak život bez ostudy…"