Pátek 19. ledna 2001

předcházející

Palachův odkaz

Tomáš Halík

Dnes, 19 ledna si připomínáme byť nekulaté výročí události, na kterou by neměl padnout prach zapomenutí - smrt Jana Palacha.

A je třeba stále znovu opravovat zaběhlé klišé a připomínat naší paměti - Palach se neupálil na protest proti okupaci vojsky varšavské smlouvy, Palach se vzepřel proti počínající rezignaci společnosti, proti naší postupné kapitulaci před tím, co později dostalo název "normalizace".

Evangelický teolog Jakub Trojan, který před 31 lety Palacha pohřbíval, řekl při naší společné ekumenické bohoslužbě na památku této události, že Jan Palach svým činem pozdvihl naši důstojnost. Řekl nám, že mu na nás nesmírně záleží, že si nás cení víc, než svého vlastního života.

Mnohokrát - tenkrát i potom - jsme od pragmatiků všeho druhu slyšeli, že Janova oběť byla marná, že byla zbytečným zmařením života. Pamatuji si, jak jsem některým křesťanům, kteří nedokázali tento všem zvyklostem se vymykající mravní čin uchopit jinak než v kategorii sebevraždy (tedy hříchu), oponoval slovy Chestertonovými: sebevrah pohrdá životem, zatímco mučedník pohrdá smrtí. Palach nepohrdl životem, nýbrž svou obětí jako plamenem v šerosvitu kompromisů osvítil ty hodnoty, které dávají životu cenu: svobodu a věrnost.

V rovině metafyzické má svou nezrušitelnou hodnotu takový čin vždycky, i kdyby ho nepochopil jediný další člověk. V čase a prostoru našich dějin tato událost pracovala léta v skrytu. Jistě bylo mnoho lidí mé generace - Palachovy generace - pro které Janova oběť byla trvalou připomínkou morální hranice, za níž nesmíme ve věku kompromisů jít.

A na té rovině zjevné přinesl Palachův čin viditelné plody přesně po dvaceti letech: události "Palachova týdne" 1989 byly přímou branou k tomu, co se odehrálo v listopadu téhož roku. Od politických změn pozdního podzimu 1989 jsme očekávali, že přinesou definitivní tečku za érou "normalizace".

V mnohém ohledu se tak skutečně stalo: místo posttotalitní diktatury máme parlamentní demokracii, zvykli jsme si na svobodu cestování, podnikání, médií..

Přesto jeden - a to velmi významný - prvek, který normalizace plodila a který ji zároveň udržoval při životě, má mnohem vytrvalejší kořínek, než jsme si mysleli. Je to mentalita, v níž se občanská pasivita mísí s nechutí a nedůvěrou k veřejnému životu. Mentalita, v níž snad lze přežít s dávkou sarkastického humoru totalitní režim, s níž však nelze vybudovat fungující svobodnou společnost.

Myslím, že nastal čas, pořádně se zamyslet nad tím, co tuto mentalitu posiluje a co ji může překonat. Posilují ji přílišné morální nároky intelektuálů na politický život, jak nám někteří předhazují? Anebo ji vyvolávají neetické excesy představitelů politické a ekonomické moci, jejich arogance a nenasytnost, jak to pociťují druzí?

Překoná ji realistické uznání, že demokracie není ráj a že je nutné trpělivě snášet její lidské stíny, anebo spíše zkušenost, že občanská aktivita není marné volání v poušti a pokusy o dialog ve společnosti neskončí jako pověstný hrách, házený na zeď?

Několikeré vzedmutí občanské vůle, z nichž poslední eskalovala "televizní válka", ukazuje, že přemýšlení a dialog o těchto věcech nelze dál zanedbávat. Palachova živá pochodeň protestu osvětlila nemravnost normalizační mentality v okamžiku, kdy se do české společnosti začala vkrádat. Dnes je víc než načase zbytky této mentality - a zejména její skutečné příčiny - vymést ven.