Pondělí 22. ledna 2001

předcházející

Parlament rozhodl

Ivan Klíma

Skličující parodie poslanecké rozpravy o televizní krizi, měla i svou symbolickou pointu. Na návrh jednoho z poslanců za ODS naši představitelé hlasovali o tom, zda u nás byla a je svoboda slova.

Nejdříve odhlasovali, že nikoliv, napomenuti předsedou sněmovny (a ODS), že takhle hlasovat by neměli, protože by tím poškodili pověst naší země, a po stížnosti ministra Dostála, že jeho hlas nebyl započítán, hlasovali znovu a tentokráte odhlasovali, že svobodu máme.

Nový výsledek se však nelišil o jeden nyní už započítaný hlas, ale o několik desítek hlasů. To už se před očima televizních diváků (a tedy světa) nehrála parodie, ale fraška.

Před několika dny jsem se v rozhovoru s reportérem Los Angeles Times pokoušel vysvětlit, že u nás není cenzura a rozhodně nelze tvrdit, že u nás neexistuje svoboda slova. Televizní aféra však ukazuje na nebezpečí, že by se jedna či dvě politické strany mohly pokoušet o to, aby zvýšily svůj vliv ve veřejnoprávní televizi, což by zvýšilo jejich možnost, manipulovat společnost. Taková manipulace pak může vést i k okleštění svobody projevu.

Zmiňuji to proto, abych zdůraznil, že hájím názor, že u nás svobodu projevu máme, a to, co se v současné době děje, je pouze výrazem snahy zabránit, aby nebyla žádnou formou oklešťována. Nicméně hlasování parlamentu mě zneklidnilo. Je vůbec možné, že parlament zcela vážně hlasuje o takto položené otázce?

Jistě bych pochopil, kdyby si v současné situaci poslanci položili otázku: Je porušením svobody slova fakt, že někdo, kdo je pověřen řízením veřejnoprávní televize, vypnul jednou na dvacet tři hodiny vysílání a pak to ještě opakoval další dva týdny po několik hodin denně? Po zvážení okolností, za jakých se to dálo, by jejich odpověď, jakkoliv taková odpověď přísluší spíše soudu, mohla dávat smysl.

I v případě, že by poslanci došli k názoru, že takové počínání svobodu projevu porušilo, neznamenalo by to, že této svobody nepožíváme, spíše naopak. Ale otázka položená tak, jak byla položena, a odpověď na ni znevážená dvojím protichůdným hlasováním v rozpětí pěti minut (stačilo jen varovné napomenutí), budí jenom podezření doma i v zahraničí, že to s tou svobodou opravdu není v pořádku.

Možná, že se brzy dočkáme hlasování o tom, jestli naše soudy soudí spravedlivě (stačí, aby se třeba v případu Kajínka či kohokoliv jiného taková otázka vynořila), zda jsou naše úřady úplatné, anebo, proč ne, zda jsou naše děvčata nejhezčí na světě.