Pátek 26. ledna 2001

předcházející

Omluvy

Leo Pavlát

Zmatek kolem České televize má již svou historii a bez ohledu na současný stav určitě ještě nějakou dobu potrvá. Zapeklitý příběh se za pár týdnů rozkošatěl na způsob novodobého stromu poznání, jenž - na rozdíl od toho biblického - není stromem poznání dobrého a zlého, ale poznání o stavu naší demokracie. O tom, jaké jsou jeho plody, víme všichni své.

Naproti tomu jeden výhonek onoho pomyslného stromu je už teď mrtvý: omluva prezidentu Havlovi. Ten si za svou veskrze krotkou poznámku o možném nesouladu mezi naplňováním litery zákona a jeho duchem vysloužil veřejné osočení z výzvy k porušování platného právního řádu.

Troufnu si říct, že pan prezident se omluvy nedočká, i když by na ni měl nárok. S veřejnými omluvami je to totiž zvláštní věc a konec uplynulého staletí a tisíciletí nám to jen připomenul.

Snad nepřeženu, když tuto dobu přímo označím za čas omluv. Řada z nich v různých jazycích směřovala do Izraele: za vyvražďování Židů během druhé světové války. Za mlčení a napomáhání této genocidě. Omlouvala se i církev: za příkoří způsobená jinověrcům a další činy, jichž dnes lituje. Za nepravosti v období kolonizace se omluvili Američané Indiánům. Ze stejného důvodu adresovali omluvu Australané původním domorodcům.

O upřímnosti všech těch slov nelze pochybovat: uvědomění si viny, smíření se s neblahými kapitolami minulosti vlastního národa či společenství, gesto symbolizující lítost nad někdejšími křivdami - to vše předznamenává budoucnost jako nové, lepší údobí lidstva. Nic na tom nemění, že někteří lidé si mohou právem myslet, že ty či ony omluvy přišly pozdě, že snad byly nevýstižné či nedostatečné.

Hlavní potíž s omluvami však podle mého netkví ani v čase, který uplynul od zločinu k pokání, ani ve způsobu, jakým je kdo vyjevil. Skutečným problémem všech těch velkých, svět stále křižujících omluv zůstává, že po desítkách a stovkách let je nutně vyslovují lidé, kteří zlo, o němž hovoří, nezpůsobili.

Slušní hovoří za neslušné, dalo by se říct a pragmatický, trochu cynický pozorovatel by ještě možná dodal: což o to, omluvit se za historii, za krev prolitou kdysi a nikoliv mnou - to není tak těžké. Omluvit se však z vlastní vůle, za sebe, hned a třeba jen za křivé slovo - to by byl čin. Ano, to by byl čin.

Domyšleno do dnešních českých poměrů počin vpravdě heroický. Snažím se to představit. Každý, kdo vystupuje na veřejné kolbiště, by případně všem na očích přiznal, že přestřelil, a učinil by to stejně jednoznačně, jako když předtím někoho urazil, pomluvil či zle překroutil jeho slova.

Situace kolem České televize - tento obraz současného stavu české demokracie - možnost takového hrdinství nabízí, a nejen v mnou zmiňovaném případě zlovolné manipulace s výrokem prezidenta Havla. Říkám si však, zda v Čechách a na Moravě můžeme vůbec po někom omluvu chtít.

Vždyť v samotném "Slovníku spisovného jazyka českého" stojí, že jeden z možných významů toho slova je i „pomluva". Hanobení a tupení. Nemyslím, že by právě politici byli horlivými čtenáři slovníku spisovné češtiny, ale tohle pojetí, které nežádá přiznat chybu, jako by jim přečasto vešlo do krve.

Proč žádat o prominutí? Urážka či omluva - vyjde to nastejno. Kdo by se staral, kde je pravda? Na druhé straně - situace nemusí být tak zlá. Vždyť i v tom slovníku se nakonec píše, že "omluva" coby "tupení" je výraz zastaralý. Skutečná tedy omluva existuje. Možná nám jí je ve veřejném životě zapotřebí víc, než si politici dokáží připustit.