Úterý 30. ledna 2001

předcházející

Vězňové Fidela Castra

Petruška Šustrová

Nemám zrovna ráda patos ani velká slova, až příliš často jsem totiž viděla, jak se jich používá k zakrytí velice nízkých záměrů. Proto se jim v komentářích raději vyhýbám. Vyhýbám se jim i v soukromí a raději se snažím vážnou situaci zlehčit nějakým žertem.

Jenže jsou chvíle, kdy to opravdu nejde.A tak teď s jistou hrůzou sleduji reakce, jaké se rojí na uvěznění Jana Bubeníka a Ivana Pilipa na Kubě.

Mnoho lidí, kteří v životě neudělali nic důležitějšího, než že se narodili, naprosto cynicky vtipkuje na úkor těch dvou, kteří sedí v Havaně ve vězení.

Neměli prý nikam jezdit, do ničeho se plést, měli sedět doma na zadku a o žádné kubánské disidenty se nezajímat. A když už se prý nechali k nějaké nekalosti najmout, mají teď, co chtěli. Dobře jim tak.

Takové nesmysly často říkají nebo píší do internetových diskusí lidé mladí, tak mladí, že si ani nemohou pořádně pamatovat, jak vlastně komunismus vypadal. Myslím ale, že tyto reakce cosi vypovídají i o stavu naší společnosti.

V první řadě to, že o poměrech na Kubě strašně málo víme. Kdyby totiž lidé, kteří o uvěznění dvou českých občanů diskutují, věděli, v jakých podmínkách Kubánci žijí, možná by pochopili, že něco není v pořádku.

Jenže v novinách se o Kubě moc nepíše, ve zpravodajství se Havana mihne jen tehdy, když je tam nějaká aféra, a pak se píše právě jen o té aféře. Nic o tom, že Kubánci jsou odkázáni na potravinové příděly, ani že z přídělů, které je vláda schopna zajistit, nemůže dospělý člověk vyžít.

Ano, víme, že v Castrově údajném socialistickém ráji není svoboda, ale co víme o tom, jak tato nesvoboda vypadá? Dvacetiletí čeští občané sice slyšeli o tom, že nesvoboda byla i tady, ale jen málokteří z nich vědí, co to vlastně znamenalo.

A málokteří vědí, že bez zahraniční pomoci a solidarity by byli čeští a slovenští disidenti plně vydáni na milost a nemilost příslušníkům Státní bezpečnosti, kteří s nimi věru nikdy nejednali v rukavičkách.

Je asi těžké si dnes představit, co taková návštěva z ciziny pro disidenty znamenala, jaké to bylo povzbuzení a posila. Mnohokrát, ale zřejmě bez účinku, už bylo řečeno a napsáno, že jsme nyní, když žijeme ve svobodě, povinni tento dluh splácet. Pochopitelně ne těm zahraničním přátelům, kteří jezdili sem, ale právě těm pronásledovaným lidem, kteří nemohou jet nikam. Nejen těm na Kubě, ale i těm v Bělorusku nebo v řadě dalších zemí.

Je dobře, že se toho Jan Bubeník a Ivan Pilip chopili. Pro obraz naší země na mezinárodní scéně tím udělali nesmírně mnoho, neboť slušní lidé v demokratických zemích si podobných věcí pozorně všímají a umějí je ocenit.

Úsilí o dodržování lidských práv je dnes jedním z pilířů každé slušné zahraniční politiky a v žádném případě to nejsou jen fráze.

Ale začala jsem o tom, že nemiluji velká slova, že však jsou chvíle, kdy se jim dost dobře nelze vyhnout. A tak musím s plnou vážností na závěr prohlásit: Jan Bubeník a Ivan Pilip jsou stateční muži a mají právo na naši vděčnost a úctu.