Středa 31. ledna 2001

předcházející

O slušnosti

Jiří Hanák

Když finančníci či politikové hovoří o penězích, je dobré být ve střehu. Každému z nás je jasné, že deset procent ze stovky je pouhá desetikoruna. Oni ovšem většinou pohazují miliardami, a to už je jiné počítání. Vždyť pouhé půl procento z miliardy je miliónů padesát.

V posledních dnech však financmajstři hovoří až o dvou stech miliardách, které je třeba nám vytahat z kapes, aby se zaplatil bankrot Investiční a poštovní banky. Kolik je to procent z čeho? Tady nám už žádné troškařství nepomůže.

Dvě stě miliard je přibližně třetina celého státního rozpočtu České republiky. Ministr financí Pavel Mertlík nás konejší, že to nebude tak horké. Nebude to prý miliard dvě stě, ale jenom tak asi sto. No sláva, není-liž to dobrá zpráva? Vždyť možná nebudeme platit celou třetinu rozpočtu, ale jenom jeho šestinu.

Mizerných deset tisíc korun na občana od nemluvněte po starce, co to pro nás daňové poplatníky je. Člověk si maně vzpomene na starý epigram: Rozhodně je situace lepší, nežli byla v lednu. Chtěli nám dát čtyři facky, dali nám jen jednu! Když už budeme platit, možná by nám někdo věrohodný měl říci, proč.

Speciální sněmovní komise sice katastrofu IPB už několik měsíců zkoumá, nedá se však očekávat, že by něco skutečně objasnila. To by musela jít hodně do minulosti, až k léčbě Klausem, kdy se nejdříve léčilo a teprve poté se určovala diagnóza. Musela by zacouvat až do doby, kdy se před zákony utíkalo a na peněžních trzích vládly zákony prérie.

Takové toulky českou transformační historií by opoziční smlouva však nemusela přežít, takže s dobrou nadějí na čspěch si můžeme tipnout, co se od komise dozvíme - že v IPB nebylo všechno v takovém pořádku, jak by mělo být.

Mohl by, pravda, vystoupit premiér a říci nám něco o největší katastrofě českého finančnictví všech dob. Mohl by se omluvit za činy, které jeho vláda prokazatelně nespáchala, požádat nás o pochopení a vysvětlit, co se vysvětlit dá.

Ne že by se nám poté platilo radostněji, avšak pocit, že nejsme jen bezvýznamná kolečka v temném světě finančníků, že nás někdo chápe a že s námi soucítí by nebyl k zahození. Marná však naše doufání, opoziční smlouva nahlédnout pod sukně IPB nikomu nedovolí.

Chybí nám toho ovšem více na českém huménku. V posledních dnech třeba nedostatek základní lidské, občanské i politické slušnosti u představitele českých komunistů Miroslava Grebeníčka.

Tento komunista, podle svého mínění už transformovaný v demokrata, označil setkání poslance Ivana Pilipa a podnikatele Jana Bubeníka s kubánskými disidenty za dobře zaplacený kšeft.

Příliš nepřekvapuje, že podobně se vyjádřil i stínový ministr zahraničí, poslanec ODS Jan Zahradil. Oba totiž reprezentují tu část české společnosti, která si ani představit nedovede, že by někdo mohl něco dobrého učinit zadarmo, navíc s rizikem ztráty osobní svobody.

Jak soudruh Grebeníček, tak pan Zahradil předvedli skvělou ukázku čecháčkovství, nechápajícího nic, co přesahuje jejich myšlenkový horizont.

Není se co divit, protože právě reprezentanti ODS a KSČM samozřejmě nemohou pochopit, jak pro jakékoliv disidenty, bojující za svobodu a lidská práva ve zdálivě beznadějném obklíčení, je důležitý každý kontakt ze svobodným světem.

Každý, kdo byl v podobném postavení u nás před listopadem, má dosud ve vděčné paměti profesory, kteří (zadarmo, soudruhu Grebeníčku a pane Zahradile) jezdily přednášet na české bytové univerzity, diplomaty, kteří vozili informace z venku a informace od nás ven, dodávali kopírovací přístroje, knihy, počítače a peníze, i peníze, soudruhu Grebeníčku a pane Zahradile. Bylo jich třeba pro rodiny zavřených živitelů.

Ale mluvte s křováky o teorii relativity! Komunista i občanský demokrat se nízkou sprostotou otřeli o čest našich dvou vězňů Castrova režimu. A samozřejmě ztížili jejich postavení. Miroslavu Grebeníčkovi i Janu Zahradilovi je to však lhostejné. Vždyť lidé zvláštního ražení bývají přesvědčeni, že mají pravdu, i když ji nemají.