Čtvrtek 1. února 2001

předcházející

Ekumenismus

Tomáš Halík

Už řadu let se v měsíci lednu celosvětově - a také v naší zemi - konají ekumenická setkání křesťanských církví. Ekumenické snahy jsou velkým plodem 20.století, biblicky řečeno: znamením doby - a mají význam přesahující pouze náboženskou scénu.

Jestliže se velká a starobylá mezinárodní společenství, nesoucí veškerou tíhu spletitých sporů minulosti, rozhodla pracovat na zboření zdí vzájemných předsudků a zhojení prastarých ran a traumat a hledají cestu k dorozumění a jednotě, pak je to signál naděje, vyslaný k lidstvu jako celku.

Každý, komu leží na srdci, aby ekonomicky a politicky srůstající svět nesměřoval k duchovní prázdnotě či kakofonii nesourodých hlasů, může s porozuměním sledovat tento trend, tento duchovní pohyb.

Evangelické církve dlouho pod pojmem ekumenismus rozuměly integrační snahy v rámci světového protestantismu. Mezi protestantismem a katolicismem však donedávna zela propast, přes níž se jen tu a tam k sobě přiblížili vyjímeční myslitelé - zmiňme např. anglického kardinála Newmana a historika barona von Hügela.

Ani zkušenosti společného utrpení křesťanů různých denominací v nacistických a komunistických koncentrácích nebyly reflektovány natolik, aby dokázaly dostatečně otřást zdmi věkovitého rozdělení.

Počátkem 60. let však vzešel z centra katolického světa překvapivý impuls: papež Jan XXIII. svolal ekumenický koncil. I když slovo ekumenický v názvu a pojetí koncilu ještě příliš nepřekračovalo viditelné hranice katolické církve, přesto se mezi "pozorovateli" objevili pozvaní zástupci nekatolických církví a hlavním heslem koncilu se stal dialog a otevřenost církve: vstřícnost vůči ostatním křesťanům, vůči modernímu sekulárnímu světu včetně ateistů a agnostiků i vůči nekřesťanským náboženstvím.

Na rozdíl od mnoha předchozích církevních sněmů viděl tento koncil rozhodný krok k uzdravení a obnově církve nikoliv jen v prohloubení zbožnosti a mravnosti věřících a v konverzi nevěřících, nýbrž v odvaze církve postavit se solidárně po bok současného člověka. Jasně to vyjadřují úvodní slova programového dokumentu koncilové obnovy, konstituce Gaudium et spes: Radost a naděje, bolest a úzkost současného člověka mají být radostí a nadějí, bolestí a úzkostí církve.

V následujících desetiletích se ekumenická spolupráce rozvinula na mnoha rovinách - od teologie po společné akce v sociální oblasti. Vznikla nejen síť společných grémií, ale i živá duchovní ohniska, jako je známé ekumenické centrum ve francouzské obci Taize, pořádající každoročně světová ekumenická setkání v evropských metropolích - jedno takové se na přelomu roku 1990 a 1991 konalo v Praze.

Za pontifikátu současného papeže došlo k teologickému dorozumění a praktickým dohodám zejména mezi katolíky a luterskými církvemi. Nesplnily se však naděje, že se slovanskému papeži podaří výrazné sblížení s pravoslavím: pád politických hranic vzbudil především v Rusku u pravoslavné hierarchie obavy a leckde dokonce prohloubil sepjetí pravoslaví s nacionalismem a politickou mocí.

Před několika lety Jan Pavel II. překvapivě vybídl dokonce k ekumenické diskusi o budoucí podobě papežství, aby tato instituce nebyla překážkou, nýbrž službou sjednocení křesťanů. V loňském jubilejním roce se papež odhodlal k veřejnému vyznání dějinných selhání církve, významnému symbolickému kroku k "uzdravení jizev minulosti". Nebyla to nezávazná či izolovaná slova - předcházela jim četná odborná setkání teologů a historiků, z nichž pro naše prostředí byla nejvýznamnější Husovská konference ve Vatikánu. *

V knize rozhovorů Překročit práh naděje najdeme zajímavou odpověď na otázku, zda rozdělení západního křesťanství a následný vznik protestantismu bylo hříchem či požehnáním: bylo obojím. Neschopnost obou stran tehdejšího sporu setrvat v dialogu zůstává ranou v dějinách křesťanství, z níž nelze vinit pouze jednu z nich; díky tomuto rozdělení se však také více rozvinulo vnitřní bohatství křesťanských tradic, takže se dnes obě větvě mohou vzájemně obohatit svými plody.

Možná, že tyto myšlenky mohou být ve věku globalizace inspirací nejen pro křesťanský svět.