Pátek 2. února 2001

předcházející

Drahé lajdáctví radních

Karel Hvížďala

Jedno ze základních lidských práv je právo vlastnit a s vlastním majetkem zacházet podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Za toto samozřejmé právo bojuje již od poloviny minulého roku mladá majitelka kadeřnictví v Drahotuších nedaleko Hranic na Moravě paní Markéta Regecová.

Patří ji totiž asi hektar pozemku z celkových padesáti hektarů, na nichž firma Philips staví mamutí továrnu a ona se nesmířila s nabízenou cenou 105 korun za metr čtvereční.

Požadovala 150 korun, což Hranice na Moravě prostřednictvím starosty Rudolfa Nováka odmítlo, i přesto, že jiným občanům, jak se později ukázalo, zaplatilo za stejné pozemky dvě stě i tři sta korun.

Zřejmě místní radnice a pan starosta Novák - v prvním období kandidát za KSČM, v druhém za ČSSD - dělí občany na tři kategorie a podle toho od nich vykupuje půdu. Koneckonců komunisté se takhle chovali vždycky, není se čemu divit. Divit by se měli ale místní občané a ti, kteří radním naletěli a prodali jim půdu levněji.

Jednání obce se ve vztahu k bývalým vlastníkům pohybuje na pokraji diskriminace a v případě paní Regecové narušuje právo vlastníka, které je absolutní a nedotknutelné. Ujednání o ceně a způsob jejího určení ve smlouvě je další základní požadavek, který byl při jednání s paní Regecovou porušen. V předběžné smlouvě o prodeji pozemku tyto údaje chyběly.

To je taky důvod, proč soudkyně Okresního soudu v Přerově Jana Výkrutová zamítla požadavek radních, aby soud nařídil paní Regecové uzavřít s městem smlouvu o prodeji jejího pozemku.Jinými slovy radnice se dopustila lajdáctví při uzavření smlouvy a nyní se snaží svou vinu svalit na mladou dámu.

A třetí základní pravidlo, které město a jeho spojenci nedodržují je, že ve sporu jsou si město a vlastník naprosto rovny. Nikdo nesmí mít výhodu ani tehdy, když na pozemku paní Regecové má stát továrna, která přinese pracovní příležitosti pro více než 3000 lidí. Tato skutečnost, pokud se dostala na veřejnost, jen zvyšuje cenu pozemku, který paní Regecová vlastní.

Otázkou zůstává, jak si může dovolit vysoký státní úředník, zástupce policejního ředitele Jakubík, navštívit paní Regecovou a přesvědčovat ji o nevhodnosti jejího konání. Tato otázka je příliš vážná a měl by se jí urychleně zabývat Senát nebo sněmovna zvlášť už proto, že ministr vnitra Gross na činnosti pana Jakubíka neshledává nic zvláštního.

A je-li navíc pravda, že byla vládou kvůli tomuto případu zaúkolována i Bezpečnostní informační služba, měly by se o to zajímat i příslušné parlamentní výbory, neboť v tomto případě by šlo o zneužití tajné služby, kterou si platí i paní Regecová ze svých daní kvůli tomu, aby její základní práva byla chráněna a ne ohrožována.

Svoboda slova a svoboda vlastnit jsou základní lidské svobody a podle toho jak tyto svobody uhájíme, budeme buď do Evropy patřit, nebo ne. To Evropskou unii zajímá víc než jestli nějaký zákon schválíme dřív nebo později.

V demokratické společnosti, viděno očima Bruselu, má větší váhu zájem paní Regecové, tedy občana, než zájem soukromé firmy Philips, která dnes staví bez souhlasu vlastníka pozemku v rozporu se stavebním zákonem.