Úterý 6. února 2001

předcházející

Každý koktá po svém

Jiří Peňás

Filmové festivaly, jako například Febiofest, jsou ideálním místem pro milovníky rozmanitostí a degustátory národních kuchyní. Člověk stojí před pokladnou ve Slovanském domě, listuje v katalogu, nemůže se rozhodnout, vždyť se promítá současně v deseti sálech a všude se začíná ve zhruba stejnou dobu.

Vlezeme-li na jeden, unikne nám sedm filmů dalších a je pravděpodobné, že když dáme přednost právě tomu, nejspíš už nikdy neuvidíme ten druhý, a co když to byl zrovna ten, který již léta chceme vidět, jenže nevíme, že je to právě on.

Filmy na festivalu jako je Febiofest jsou jiné, na což přijde v biografu s prominutím i slepý. Filmy národních kinmatografií se odlišují nejen od dominující hollywoodské produkce, ale jsou rozdílné mezi sebou navzájem.

Podle původu se liší temperamentem, divokostí či mírností gest, rychlostí dialogů, počtem vypitých káv či způsobem šlukování, liší se používáním barevných škál na plátně, hrou stínů a rychlých či pomalých střihů. To, co platí pro fotbal, že totiž hra reprezentace nějakým způsobem odráží mentalitu reprezentované země, lze vidět i u jejich kinematografických produktů.

Ruský film je obecně pomalejší než italský, a ten je zase méně intelektuální než francouzský, ale nikdo nedosahuje choleričností filmu polského či tuhosti německého. Jsou to klišé a stereotypy, ale je na nich právě zajímavé, když jsou překračovány a napadány.

Když je tedy italský film klidný, německý lehký, francouzský dramatický, polský optimistický a ruský krátký. Na snímcích často není důležité, jestli jsou dobré, natož vynikající. Mnohdy je tu jedinou hodnotou jejich jakási velmi neamerická koktavost, se kterou vypráví něco sice nesrozumitelně, ale po svém.

V mnoha případech jde o z nouze ctnost, jenomže i propady jsou v jistém smyslu zajímavé, protože tu vidíme pajdat naše příbuzné, kteří se nám v mnohém podobají a dělají to stejně špatně či dobře jako my.

Takže stojíme před pokladnou s dilematem: zkusíme portugalský akčňák, polský dokument o folklóru nebo raději vlezeme na holandskou komedii, i když víme, že její humor bude velmi specifický?

A co takhle tříhodinový experimentální film německé feministky, ve kterém ženy hrají muže a muži ženy, přičemž se to občas splete, což však patří k žánru a poetice.

Anebo že bychom raději zašli na subtilní dialog nad croisantem a gauloiskou v podání francouzské dvojice, která už roky sedí v bistru a neví, jestli se dát dohromady nebo se rozejít, a tak si raději koupí statek na venkově, kam bude vozit nemocné děti přistěhovolců?

Ano, to by šlo. Ale ne, teď vidím, že v sále číslo sedm běží retrospektiva historických filmů Otakara Vávry, znám je skoro napaměť, ale ještě nikdy jsem neviděl do močálu se bořící křižáky a naše jásající husitéy na obřím plátně a v dokonalém qudrofonním ozvučení multiplexu. Tak jeden lístek na Vávru.

Ale je pozdě, je vyprodáno. Hus a Proti všem dnes zkrátka táhnou. Všechna ostatní představení mezitím začala. Zklamání se snažím překrýt koupí krabice popkornu a brčkem srkám kokakolu. Dohromady to přijde na víc, než než lístek do biografu, ale aspoň tímto velmi americkým způsobem se hlásím ke kosmopolitnímu filmu, který nezná hranic, ras a náboženských předsudků.

Ve vedlejším sále za chvíli začíná filipínské sci-fi. Mají posledních pár lístků.