Pátek 9. února 2001

předcházející

Do vězení kvůli kariéře?

Petruška Šustrová

Pánové Pilip a Bubeník jsou od úterka šťastně doma a část politiků a veřejnosti spekuluje o tom, jak pobyt v havanském kriminále pomůže jejich politické kariéře.

Slyšela jsem dokonce výrok, že právě zviditelnění a zisk politických bodů byly pravým záměrem, proč se Ivan Pilip na Kubu vydal. Úvahy tohoto typu mne velmi znepokojují. Nejen pro nesmyslnost, která z nich čouhá na první pohled.

Může si snad někdo vážně myslet, že se Pilip předem domluvil s Fidelem Castrem, že ho dá na pár týdnů zavřít a obstará mu tak politickou reklamu? Pokud si to někdo myslí, neuškodila by mu návštěva psychiatrického specialisty, protože jeho podezíravost daleko překročila hranice normálního myšlení.

Znepokojuje mne však také naprostý nedostatek soucitu a lidské solidarity těch, kdo takto uvažují. Nikdo zajisté nepochybuje o tom, že pobyt ve vězení autoritářského státu je velmi nepříjemný.

Jen málokdo, vlastně jen ti, kdo takové vězení zažili na vlastní kůži nebo na kůži svých nejbližších, si však uvědomuje, že velkým šokem je i návrat na svobodu.

Sama jsem ve vězení byla a vím, jak těžký takový návrat je. A nemohu si myslet, že jsem prostě psychicky labilní a snáším některé životní situace obtížněji než jiní. Viděla jsem, jak se z vězení vracejí desítky mých přátel a známých, lidí, o jejichž odolnosti a psychické rovnováze jsem nemohla pochybovat.

Thornton Wilder v jedné ze svých knih hovoří o tom, že setkání je pro dva lidi, kteří jsou si blízcí, kupodivu v mnoha ohledech těžší než loučení. Propuštění vězňové i jejich rodiny dobře vědí, k jak nečekaným disharmoniím a neshodám dochází v době, na kterou tak toužebně čekali.

Vědí, jak podivně na sebe reagují lidé, kteří se na sebe těšili a nemohli se setkání dočkat. Uvěznění, a zejména uvěznění nespravedlivé, totiž člověka poznamená daleko víc, než by si myslel, a nemusí ani záležet na tom, jak dlouho trvá.

Disidenti sedmdesátých let si brzy všimli, že člověk, který se vrací z vězení, není úplně při smyslech, že na něj musejí určitý čas brát více ohledů a nebrat ho doslovně vážně. Věděli to nepochybně i vězňové z padesátých let.

Vzpamatovat se z traumatu, způsobeného křivdou a ponížením, které se ve vězeňských podmínkách člověku vždycky dostane, trvá přinejmenším několik měsíců.

Sama například dodnes velice nerada vzpomínám, jak se mi po zatčení bachařka štítivě hrabala tužkou ve vlasech a hledala neexistující vši - a přitom od té doby uplynulo víc než třicet let a byla to vlastně maličkost, nad kterou by se dalo mávnout rukou.

Chci tímto osobním příkladem přiblížit, co mám na mysli, mluvím-li o traumatech. Nikdo totiž neumí a nemůže odhadnout, co se ho nedotkne a jaká zdánlivá maličkost ho naopak na dlouhé roky zraní.

A jen úplný nevědomec a bezcitný cynik si může představovat, že se najdou lidé tak otrlí, aby se drali do vězení kvůli nějaké své budoucí politické kariéře.