Pondělí 19. února 2001

předcházející

Novináři versus politici

Karel Hvížďala

Když jsem před několika dny připravoval pro Lidové noviny článek o novinářích v Bílém domě, narazil jsem na citát z roku 1807, v němž stojí:

"Dnes se nedá věřit ničemu, co je v novinách. Sama pravda se stává podezřelou, protože ji vtáhli do toho znečištěného prostředku. Dodám jen, že člověk, který se nikdy nedívá do novin, je lépe informovaný než ten, který je čte..."

Tyto věty pocházejí od amerického prezidenta Thomase Jeffersona. V roce 2000 Miloš Zeman prohlásil:

"Trápí mě ten póvl a ten hnůj, kterým část české žurnalistiky prochází. Dokazuje to, že novináři jsou blbí. Zjistil jsem, že počet pitomců na čtvereční metr je největší v české žurnalistice..."

A o pár dní později: "Dospěl jsem k názoru, že novináři jsou hyeny a že je zapotřebí je zničit ohněm a mečem."

Odhlédneme-li od premiérova nízkého jazyka, který jednoznačně spíše něco prozrazuje o něm než o těch, o kterých hovoří, obsahy zmíněných citátů jsou si velice blízké a vypovídají zřejmě o jedné věci: žurnalisté jsou nejvíce nenávidění tehdy, když slovo politika má u lidí hanlivý přídech, jako tomu bylo v Americe na začátku devatenáctého století.

Slovo "politika" tenkrát označovalo činnost těch, kteří vyvolávali nesváry, angažovali se v různých klikách a prosazovali pouze skupinové či stranické zájmy. Jak různé průzkumy ukazují, pohled dnešních Čechů a Moravanů na politiku je podobný.

Uplynulo ale pouhých devadesát let a vztah Bílého domu k novinám a novinářům se zásadně změnil. Již v roce 1897 povolil americký prezident McKinley několika důležitým washingtonským korespondentům, aby si postavili pracovní stoly přímo na chodku v Bílém domě, nedaleko jeho pracovny. Prostor, který spojuje západní křídlo s hlavní budovou je asi dvacet metrů dlouhý a osm metrů široký.

Dnes v něm má pracovní stoly padesát nejprominentnějších novinářů z celého světa. Naše hodiny jdou mnohem rychleji, než ty před dvěma sty lety: telegraf, telefon, fax a dnes internet a mobilní telefony zkrátily vzdálenosti, všichni jsme všude okamžitě k dosažení jak to v globální vesnici má být.

Díky tomu bychom snad nemuseli ani devadesát let čekat na to, až se u nás z politikaření stane politika jako umění možného a jeden z dalších premiérů pozve své nějvětší kritiky mezi novináři, aby si postavili stoly na chodbu do Strakovy akademie v Praze, aby je mohl rychleji a přesněji informovat o všech svých krocích.

Třeba vám to dnes připadá jako fantasmagorická pohádka, ale ve skutečnosti by to bylo jen velmi praktické opatření, které by mohlo upřesnit českou žurnalistiku a zkultivovat zbytečně napjaté vztahy, které mezi politiky a novináři panují.

Možná politici potom pochopí i větu Marshalla McLuhana: "Noviny jsou sjednocenou symbolistickou básní, která se vztahuje k lidskému prostředí a je neviditelná, jako báseň."

Připomínám, že chodba spojující lévé křídlo ve Strakově akademii je o něco užší, než ta v Bílém domě. Tiskové oddělení předsedy vlády si s tím ale jednou jistě nějak poradí.