Středa 21. února 2001

předcházející

Sčítání lidu

Miloš Rejchrt

Stát se nám vlamauje do soukromí, chce získat údaje, do kterých mu nic není, volají někteří, a přes 60 procent obyvatel má obavy, že získaných dat proti nim někdo zneužije. Proč se u nás tentokrát zvedl proti sčítání lidu, domů a bytů takový odpor, těžko říct.

Možná si dodatečně vyrovnáváme ústy sami se sebou. Celá desetiletí jsme trpělivě snášeli, že hodně lidí o nás hodně vědělo.

Estébáci z odposlechu a od donašečů, jiní soudruzi z kádrových materiálů, spousta citlivých až intimních údajů se dala vyčíst z občanského průkazu. Bouříme se proti tomu až dodatečně, se zpožděním.

Patřím k těm, kdo se nebouří a dotazník se vším všudy ukázněně vyplním. Stát, má-li fungovat, přece potřebuje mít o svých občanech přehled.

Potřebuje vědět, které územní celky a oblasti jsou sociálně silnější, které slabé, až krizové.

Potřebuje mít poměrně dost údajů, aby mohl efektivně investovat do lepší dopravní obslužnosti, otevřít nové školy a nemocnice a uzavřít ty přebytečné.

Potřebuje vědět dokonce i to, zda se jeho občané hlásí k té či oné církvi, vždyť ze státního rozpočtu naděluje církvím také s ohledem na jejich početnost.

Stát prostě o nás vědět smí, ba musí. Jistěže nemusí vědět všecho a možná ty inkriminované dotazníky jdou do detailu zbytečně, z pouhé setrvačnosti.

Nezdá se mi ale, že by povinnost vyplnit dotazníky znamenala, jak jsem se od radikálních odpíračů nestátního sběru údajů slyšel, svlékání občanů do naha. Problém není v dotaznících, ale v nevyváženosti naší představy o tom, co je soukromí a co intimita.

Vadí nám přiznat do dotazníku, že vlastníme mobilní telefon, nevadí nám ale telefonovat na veřejnosti a své hodně hlasité a hodně osobní hovory vnucovat i spolucestujícím v tramvaji.

Zdráháme se uvést své rodné číslo, protože prý ho může někdo zneužít. To určitě může, jenže zneužitelné je všechno, i sám fakt, že jsme. Zloděj se mi vloupá do bytu, zneužije toho, že bydlím, a mé rodné číslo k tomu neepotřebuje ani trochu.

Vadí nám obecně uvádět své rodné číslo mj. proto, že porzrazuje náš věk. Jenže z našeho obličeje, pokud hi nezkrýváme kuklou, lze vyčíst zhruba totéž, co z rodného čísla.

Chtěli bychom absolutní ochranu údajů o našem zdravotním stavu, jenže nosíme-li brýle, prozrazujeme tím, že máme něco s očima. Jsme-li dost tlustí nebo tencí, to je dost citlivý údaj, jenže zveřejňujeme ho my sami už tím, že vyjdeme na ulici.

Nepropadejme iluzi, že lze žít v naprosté anonymitě, beze jména, bez přidělených čísel, bez dat, která o nás byla zpracována.

Dozví-li se o mně někdo tím či oním způsobem, že jsem chudý, nevadí; chudova cti netratí. Jsem-li bohatý a k bohatství jsem přišel poctivě, nemám proč předstírat, že jsem chudák.

Nebojme se nadměrně, že se něco hrozného stane, dozví-li se o nás někdo kdo jsme a co máme. Raději žijme tak, abychom se za své jméno nemuseli stydět. aby všechna data o nás snesla zveřejnění a skutečnost, že jsme se někdy narodili, aby pro naše okolí byla údajem jednoznačně pozitivním.