Úterý 30. října 2001

předcházející

Mezi Kafkou a běloruskou bažinou

Břetislav Rychlík

V roce 1988 zavřel komunistický režim na několik let slovenského katolického aktivistu Ivana Polanského, otce pěti dětí, za šíření křesťanského samizdatu.

Málokdo si na to dnes vzpomíná, ale během podzimu toho roku vystoupili poprvé z anonymity společně všichni vydavatelé a šéfredaktoři samizdatového tisku a vydali vyhlášení v tomto duchu: Buď zavřete podle této vaší zvrácené logiky nás všechny, zde jsou k dispozici naše jména a osudy, nebo Polanského pusťte z kriminálu.Text podepsala nejslavnější jména disentu, vedle do té doby neznámých lidí - od vydavatelů undergroundových časopisů, přes sociologický, ekologický, katolický po třeba matematický samizdat. Polanský byl, kupodivu, propuštěn.

Když přemýšlím o tom, jak se v posledních letech vytvořil zvrhlý vztah českých demokratických politiků k nezávislé žurnalistice, naskakuje mi před očima dost šílený film. Obvinění novinářů z MF Dnes, kauza novináře Tomáše Smrčka, pokus o televizní puč organizovaný politruky ODS a ČSSD v Radě České televize koncem loňského roku, vyhazov několika desítek redaktorů brněnského studia, kteří poukázali na korupci a manipulaci zpravodajstvím, až po současnou výzvu k přímé likvidaci týdeníku Respekt celou vládou.

Doplním si to budováním politicko - mediálního kartelu kolem Vladimíra Železného a jeho televize, hulvátskými útoky předsedy vlády Miloše Zemana na celou jednu skupinu obyvatel, tedy novinářů, či obdivem předsedy parlamentu Václava Klause k pohodě, kterou zde vytváří lživý a pověst slušných občanů poškozující bulvár. Všechno to byly zkoušky a testování , co všechno si občané nechají líbit, kam až je možno účelově zmenšovat prostor lidské svobody a jak je možné zastrašovat novináře.

Výhružka soudními žalobami, které mají zničit nepohodlný kritický tisk za jednu jedinou větu v článku šéfredaktora Respektu Petra Holuba je ovšem výrazem nové politické kultury. Je zřejmé, že české politické elity se dvanáct let od pádu komunismu posunuly ve svém pojetí lidské svobody k deformaci, kterou by šlo jednoduše definovat takto: Právo na svobodný projev bude mít jenom ten, kdo bude pomáhat dláždit naši cestu k udržení moci.

Kořeny zdeformované představy politiků o roli svobodného tisku v demokratické společnosti je třeba hledat v počátcích devadesátých let, v časech nedotažené hry na transformaci. Tehdy celé skupiny novinářů i jedinci selhali v domnění, že podporují jedinou možnou cestu ve vývoji země.

Z ideologických pozic adorovali politické elity a přehlíželi jevy, které už tehdy byly na pováženou, jejichž nebezpečnost potvrdil další vývoj. Mnozí novináři nevytvářeli zpětnou vazbu politice, ale líčili budoucnost země pod vedením oblíbených politiků zcela v duchu komunistické propagandy. Je jasné, že dnešní politici, kteří nezdravě cirkulují v čele země deset let, po tom nostalgicky touží. Doslova - chtěli by mít své lidi v médiích, místo toho, aby se zaťatými zuby nesli svůj úděl, jako každý, z daní občanů placený, standardní politik v západní civilizaci, kam tak proklamativně všechny politické strany hodlají občany této země dovést.

S kulovnicí od ruského premiéra v ruce a s nenávistí k svobodným novinářům v srdci, už se teď jednou nohou boříme kulturně do kamsi běloruských bažin. Druhá noha vězí v pasti absurdity, kterou pomohla vytvořit nebývalá novinářská solidarita s Respektem. Vláda by musela zažalovat všechny deníky a jednotlivce, kteří citovali větu Petra Holuba o korupčním chování vlády. Takový proces by byl věru stará dobrá kafkárna.