Středa 31. října 2001

předcházející

O prestiži architektury

Zdeněk Lukeš

Skončila výstava "Deset století architektury". Vlastně to bylo výstav šest, věnovaných šesti architektonickým slohům nebo obdobím. Expozice byly umístěny v šesti stylově odpovídajících prostorách areálu Pražského hradu.

Je to asi jediné místo v Evropě, kde lze najít zástupce prakticky všech slohů tisíciletého vývoje - od baziliky nebo románského patra Starého královského paláce přes gotickou katedrálu, renesanční letohrádek královny Anny, barokní jízdárnu, přes historismus 19. století, zastoupený třeba dostavbou svatovítského chrámu, až po Plečnikovy moderní úpravy nádvoří a zahrad a nakonec nedávno dokončené supermoderní high-tech konstrukce Nové oranžérie.

Přiznám se, že jsem měl z toho veleprojektu, k jehož přípravě jsem byl také vyzván, strach. Televizní seriál stejného jména už se sice zabydlel na druhém programu České televize (představil už téměř tři stovky významných staveb na našem území!), ale já si prostě nedovedl představit, jak by mohlo téma architektura zaujmout širší publikum.

Mluví se o všem možném: nových knihách, filmech, televizních pořadech, výstavách, o divadle i koncertech, ale všimněte si, jak málo pronikly do médií fundované debaty o architektuře, designu nebo urbanismu. Objeví-li se přesto ve zpravodajství nebo v novinách nové stavba, vsaďte se, že komentář nezmíní architekta: V městě XY byla otevřena nová knihovna, pásku přestřihl Tenaten, projev měl Tenaten. jen jméno autora stavby nepadlo… A kdo vlastně ví, jak vypadají tvůrci nových dominant nebo autoři respektovaných rekonstrukcí památek?

V jiných zemích je tomu jinak - takoví Gehry, Meier, Nouvel, Pei, Venturi nebo Starck dosahují popularity fotbalových hvězd. Jejich monografie patří mezi bestsellery, přednášejí a staví doslova po celém světě (někteří z nich naštěstí už i u nás). A tak mne nebývalý zájem o expozici na Hradě mile potěšil. Vždyť přišlo téměř sto padesát tisíc návštěvníků!

To vše ale také zavazuje. Téma lidi zajímá a tak jistě budou klást otázky: Jaká je naše současná architektura? Snese srovnání se světem? Jak oživit a zlidštit panelová sídliště? Jak odlehčit automobily přetíženým městským centrům? Jak zabránit aroganci investorů i lhostejnosti úředníků a kdy namísto diktátu, jak jsme byli zvyklí za totalitního režimu, nastoupí dialog s občany? Jak zabránit zbytečným devastacím objektů, pro něž by se dalo najít zajímavé využití, jako se to třeba podařilo v případě rozpadajících se Sovových mlýnů?

Těch otázek je samozřejmě daleko víc. Najít odpovědi a především důstojná řešení nebude snadné. Respekt k profesi architekta se však snad přece jen zvyšuje: svědčí o tom i fakt, že Karel Hubáček - jeden z těch statečných, kteří i v těžké éře totality vytvořili hodnotná díla (především ještědský vysílač - stavbu světové úrovně), převzal z rukou prezidenta státní vyznamenání. Byl to první projektant, jemuž se dostalo takové pocty. Doufám, že nebude zároveň poslední.