Čtvrtek 1. listopadu

předcházející

Uvězněné umění

Ivan Medek

Není to žádná legrace. Ministr kultury Dostál zakázal vývoz uměleckých děl, patřících státu, která by mohla být v zahraničí zabavena, protože naše republika prohrála ve Stockholmu v arbitráži s americkou firmou CME, která před lety přišla o své investice v televizi NOVA.

Jde o milion dolarů, podle současného kurzu necelých 38 milionů korun. Ministerstvo financí říká: necítíme se být výrokem stockholmského tribunálu vázáni, ale to nic nemění na tom, že jeho rozhodnutí je platné. Nejde ale jen o tento milion dolarů. Jde o miliardu korun, které má Vladimír Železný podle amsterodamského soudu vrátit společnosti CME, což omítá. Česká republika se podvodu nedopustila, jen špatně hlídala. Možná, že se Železného bála, možná, že se bojí i teď. Je přece před volbami, které bez televize NOVA nelze asi vyhrát, myslí si někteří šéfové stran a většina lidí v hospodách.

Ředitel Novy Železný zaplatit nechce, nemůže. Je chudý, nepatří mu nic, snad ani jeho boty. Je to mymořádně vzdělaný a chytrý muž, žádný hlupák. Stát také nechce přijít o milion dolarů, i když je to přibližně jen cena nějaké vládní vily. Tak tedy nepustíme díla našich umělců do ciziny.

Co budou vystavovat naše kulturní střediska? Co když se ředitel nějaké světové galerie zblázní a rozhodne se uspořádat výstavu moderního nebo třeba i starého českého umění? Nemůžeme si to dovolit, vážený pane, mohlo by nám to být podle zákona zabaveno. Takže zatím, a jak dlouho se neví, nebudou obrazy našich malířů viset jinde než v Čechách.

Snažím se to pochopit, ale moc mi to nejde. Vím, že milion dolarů, je hodně peněz, ani si je nedovedu představit. Ale ve státním, beztak zoufalém rozpočtu, je to kapka, kterou by možná bylo snadné uhasit ostudu. Ne co kdyby si ministr financí klekl před příbuzné a přátele pana ředitele Železného a požádal je, aby na záruku českého státu půjčili z té trošky, kterou prozatím jaksi spravují.

Dost legrace. My opravdu nepotřebujeme, aby díla našich umělců byla uvězněna v té kotlině, které Jaroslav Seifert říkal "Zpropadená voliéra Čech". Mají být vidět v celém světě. Nemají být jen v našich sebevědomých Národních galeriích, ale v profesionálně řízených galeriích světových. Aby totiž o nás někdo vůbec věděl.

Představme si například, že by se například česká hudba nesměla hrát jinde než doma. Nesmysl, řekne vzdělanec, blbost, řekne každý. A o blbost u nás jde stále. Takže, co kdyby se stát přestal Železného bát?