Pondělí 5. listopadu 2001

předcházející

Novinář a Bin Ládin

Ladislav Verecký

Ne, že bych to nějak inzeroval, ale za těch osm let, co tuhle práci dělám, už v mém panelákovém vchodu a blízkém okolí prasklo, že jsem novinář. Nikdy z toho pro mě neplynuly žádné problémy, vlastně jednou ano, a velké, ale za to jsem si mohl sám. Obodoval jsem totiž do přílohy Test DNES hospodu, do které sám chodím, protože je nejblíž. Napsal jsem pravdu. Ve výčepu jsem pak dvakrát málem dostal nakládačku. Štamgasti cítili pohanu a chtěli ji smýt mou krví.

Jinak ode mě nikdo nic nechtěl. Zdálo se, že na rozdíl od všech těch sousedů, kteří aspoň dokážou něco spravit nebo levně sehnat, nemůžu být jako novinář ve volném čase nikomu užitečný. Lidi sice noviny kupovali, to ano, ale že by je taky četli, to se mi nezdálo. Tato idyla skončila po jedenáctém září letošního roku. Svět se toho dne skutečně změnil, alespoň pro mě určitě. Lidi začali noviny hltat a ode mě chtěli bokem, jaksi z protekce zjistit, jazykem kreativců řečeno, ještě něco navíc.

„Tak co, kdy na ně ty Amíci vletěj?" zeptal se mě hned po ránu trafikant. „To vážně netuším, ale asi ne hned tak. Vždyť zatím ani nemají jasno, kdo za tím je."

Trafikant, kterého jsem v životě neviděl oblečeného v ničem jiném než v rozmanitých maskáčích s nášivkami US army, strčil hlavu do okénka a ztišil hlas: „Mně to můžete říct. Já to povím jenom klukům, co spolu cvičíme." Spikleneckým výrazem mi přitom dával najevo své přesvědčení o existenci horké linky mezi naší redakcí a americkým štábem náčelníků.

Došlo mi, že mám dvě možnosti: buď budu dělat hochštaplera, který všechno ví, nebo v očích sousedů hodně ztratím.

Došlo na to druhé. Paní, co nám chodí pomáhat s domácností, jsem nedokázal zodpovědět ustaraný dotaz, jestli obálka obsahující antrax šustí, ona že prý každým dopisem, co dostane, zatřese, tak jestli to stačí. V novinách už jste to už určitě dostali, ne? Že ne? Jak to? A když jsem jí ani nedokázal říct, jestli k možným cílům teroristů patří Máchovo jezero, kam se chystala v neděli na houby, objevily se v jejích očích pochybnosti hraničící s pohrdáním.

Dnes už jsem na tom mnohem lépe. Bombardování Afghánistánu se vleče, pro sousedy je to zívačka. Už si ani nevzpomínám, kdy se mě naposledy v místě bydliště někdo zeptal, kde přesně je vlastně zalezlej ten Bin Ládin. A tak než přijdou další převratné události, prosím sousedy, aby si zvykli na to, že průměrný novinář toho zpravidla neví o moc víc, než průměrný čtenář novin.