Středa 7. listopadu 2001

předcházející

Hra se strachem končí

Leo Pavlát

Když před necelým rokem končilo 20. století, politici, novináři i nejrůznější odborníci se předháněli v jeho charakteristikách. Pro někoho to bylo století bezprecedentních objevů a lidského rozvoje, pro jiné doba bezprecedentního násilí a mravního úpadku.

V kratičké historii 21. století, třetího tisíciletí dějin člověka vztahovaného k vykoupení lidstva z moci hříchu, to máme s charakteristikami jednodušší: prozatím je to, soudě alespoň podle novinových titulků, čas terorismu, teroru, a tedy také úzkosti a obav.

Pravda, terorismus se nezrodil letos 1. ledna, avšak jako reálná, vpravdě nejvážnější globální hrozba začal být vnímán teprve po 11. září. Toho dne se také v západním demokratickém světě změnila povaha strachu. Dokud se smrt z obrazovek nestala smrtí skutečnou, představovaly hroutící se domy a vše pohlcující plameny jen jakousi pikantní ingrediencí zpestřující pocit bezpečí, pohody a dostatku.

Kdo spočítá díla, pohrávající si v posledních 20 letech s hrůzou smrti zasahující nic netušící, nijak se neprovinivší lidstvo? Filmy o útocích mimozemšťanů, vraždících monstrech, horory o řítících se letadlech, hořících mrakodrapech a protržených přehradách? Snímky o lidském rodu napadeném nevyléčitelnou epidemií, vraždícími panenkami, ptáky, pavouky, zombiemi zmutovanými obřími červy a včelami?

Tato v konci konců na zisk vypočítaná hra se strachem už zřejmě nemá budoucnost: Promítání destrukcí hýřícího amerického filmu "Pavoučí muž" bylo odloženo a premiéry se nejspíš nedočkají ani další, s děsem koketující americké filmy. V této souvislosti se například hovoří o dramatu z Miami uneseného letadla "Big trouble" nebo thrilleru "Zámek" s Robertem Redfordem. Je to však víc než jen náznak, že pohled na smrt už nemá být svérázným druhem zábavy vzkvétajícím v západní části světa, jež až na nemoci a tragické výjimky nepoznala dlouhá desetiletí jiná náhlá nebezpečí než rizika spjatá s cestováním?

Dnes promluvy z katastrofických filmů dostávají nový obsah. "Oč vám jde?" ptá se ve filmu "Den nezávislosti" americký prezident jednoho ze zajatých mimozemšťanů útočících na Spojené státy. "Chceme, abyste zemřeli," zasyčela ona bytost. "Prahneme po smrti tak jako vy prahnete po životě," vzkázal Západu nedávno mluvčí Talibanu.

Za nových okolností, kdy poslové smrti sestoupili z filmových pláten do života, přestává být pohrávání si s pocity ohrožení neškodným drážděním, příjemným návratem k někdejším pohádkám, jež podle svých nových tvůrců slastně zvyšují hladinu adrenalinu.

Hrozba je reálná, avšak všemocný hrdina, který rychle zlikviduje agresora, neexistuje. Místo instantního strachu, jenž zahání nudu, je převážně v poklidu žijící západní část světa vržena ze dne na den do situace, v níž je třeba počítat s nebezpečím náhlé smrti. Je uklidňující, že reakcí na tuto hrozbu zatím převážně nebyla fáma a panika jako vystupňovaný strach diváka katastrofického filmu, ale věcnost, ostražitost a odhodlání zvítězit.