Úterý 13. listopadu 2001

předcházející

Bobíšek a ti druzí

Luba Václavová

Minulý týden se sdělovací prostředky zabývaly případem jednoho ústavu sociální péče, kde se nedodržovala lidská práva mentálně postižených lidí.

Protože ústavů tohoto typu jsou u nás stovky, slíbil pan vicepremiér, který má tuto oblast v popisu práce, že úředníci budou kontrolovat i další ústavy, aby se ochránila práva těch, kteří si o to sami nedovedou říct. Mám obavy, aby zájem tisku o toto téma brzy neskončil, vzhledem k tomu, že naše novináře příliš nezajímají lidé, kteří nejsou „ krásní" a úspěšní.

Na hřbitově města, kde jsem vyrůstala, mezi kříži a náhrobky plačících andělů je prostý hrob a na něm kamenná hůl s nápisem Už jdou. Babička mi vyprávěla o člověku, který je tam pochován. Říkali mu Bobíšek. Byl to sirotek a vyrůstal u příbuzných. Musel chodit o holi, špatně mluvil, stále se usmíval a pořád někde něco dělal, sekal dříví, v zimě zametal sníh, na jaře ryl záhony, a když se v rodině narodily děti, kolíbal je. Kolem jejich zahrady chodily pohřby a Bobíšek se na tě těšil - když uslyšel smuteční hudbu, radostně volal: Už jdou, už jdou! Pak se přiřadil do průvodu, kulhal v rytmu trauermarše a na všechny truchlící se zubil. Nikdo se nikdy nepohoršil, všichni věděli, že Bobíšek je prostě jiný a respektovali to.

Moje dětství už takové Bobíšky neznalo. Spolu s ostatními mentálně postiženými mizeli v ústavech, většinou umístěných dál od civilizace. Stejně tak jako opuštěné děti, děti slepé, hluché, stejně jako tělesně postižení, žili mimo život zdravé a „pracujících" třídy. Dostávali třikrát denně teplé jídlo, místo práce mohli posedávat na posteli v pokojích pro osm, deset i více podobně postižených. Mohli poslouchat rádio a pak i televizi. Svět zmizel za zamřížovanými okny a zavřenými branami.

Od roku 1989 se mluví o lidských právech mentálně postižených. Ale dovedou si lidé představit, že jde o něco víc, než o právo na invalidní důchod, právo na častější návštěvy příbuzných v ústavu a možnost si kdykoli zatelefonovat?

Fakt, že návrat mentálně postižených lidí do společnosti je možný i dnes, dokazuje jedinečný experiment v ústavu sociální péče na Šluknovsku. Na loukách tady pase velké kozí stádo čtyřicetiletý Pepa. Je podobný Bobíškovi z vyprávění mé babičky. Taky je mu špatně rozumět a taky se pořád usmívá. Na farmě pracují i další chovanci ústavu. Druzí pomáhají v kuchyních a dělají pomocné práce, které jiní lidé odmítají. Vydělávají málo, ale na mobil si našetří a personál je naučí s ním zacházet. Ušetří si i na samostatnou cestu autobusem do Prahy. Bydlí v jednotlivých domcích a bytech v okolí ústavu, kde vyrůstali od dětství. Jen ti, kteří potřebují soustavnou péči a dohled, zůstávají pohromadě v ústavních budovách. Je to projekt, který nemá u nás obdoby. Jeho autor, ředitel ústavu Milan Cháb, ho realizoval do poslední chvíle svého nedlouhého života s přesvědčením, že každé postižení je jen metaforou a každý život má svou jedinečnou hodnotu, jen se mu musí dát příležitost.

Když jsem naposledy, letos na jaře, Milana Chába navštívila, právě se ztratil z farmy kůň. Den a noc ho všichni hledali a honili. Když se kůň našel, Pepa s úžasnou úlevou volal na své kozí stádo : Už ho našli, už ho našli ! A pak to běžel říci i lidem v okolí. Tak jsem v praxi uviděla a uslyšela uplatnění lidských práv pro mentálně postižené. Měla být stejná jako jsou ta naše. A navíc: oni mají právo na naši opravdovou pomoc. Aby ten normální život zvládali.