Středa 14. listopadu 2001

předcházející

Betonové řeky

Čestmír Klos

Labe je mou zaslíbenou řekou. Šest roků jsem přes něj chodil do školy a ze školy, sledoval plující ledy i velké vody a coby jaroměřský gymnazista jsem u něho zažil i událost hodnou Rozmarného léta, kdy se pod návalem tancechtivých lidí do Labe ponořil prám s celým tanečním parketem. Zaskočení tanečníci se ocitli po kolena ve vodě. Pro většinu z nich to byl dvojnásobný šok - byl to totiž jejich jediný kontakt s labskou vodou. Tehdejší Jaroměřák by totiž dobrovolně do Labe nevstoupil. Řeka měla pověst odpadové stoky z výše položených papíren a textilek a koupat se lidé chodili jen na Úpu nebo na Metuji.

Trvalo mi čtvrt století, než mi došlo, že to tak být nemusí. Že i v průmyslové době lze k řekám přistupovat mnohem ohleduplněji. Podnikům tohle prozření trvalo ještě dalších deset let navíc. A kdo ví, jestli by vůbec nastalo, nebýt sametového prozření celé společnosti. Až nevěřícně jsem sledoval proměnu, jaká v řece nastala po výstavbě čističky a změně technologie pod papírnami v Hostinném.

To už jsem ovšem natrvalo bydlel na krkonošské stráni nad tůněmi a peřejemi Labské soutěsky, neuvěřitelného přírodního fenoménu, který vytvořila horská bystřina, když se jí postavila do cesty tvrdší hornina. Jenže Labskou soutěskou se probourala rušná silnice, jediná přístupová cesta do Špindlerova Mlýna. A tak si na místě mně osobně velmi milém uvědomuji mnohem větší ošidnost nevratných změn. Nikomu z několika generací budovatelů stále se rozšiřující silnice nenapadlo vyhnout se přírodnímu drahokamu Labské soutěsky drahým tunelem. Na provrtání protější stráně důlními štolami při hledání uranu však bylo peněz dost!

Lidské hamižnosti bylo učiněno zadost, přestože dnes po českém uranu už neštěkne ani pes. Ale bohužel ani po Labské soutěsce ne, vždyť je u silnice, po jedné straně omezená jejím betonem. Mnohým lidem nestojí ani za pohled z jedoucího auta. Jaké morální i skutečné znehodnocení přírody. A nevratné!

Máme ovšem na Labi ještě jednu soutěsku. Ta už není na horské bystřině. To si sílící evropský veletok před Hřenskem prorval cestu geologicky mladými pískovcovými stěnami. Kdo si dá tu práci a vyšplhá na některou ze skalních vyhlídek, uvidí v Česku jinak nevídaný obrázek: živou proudnici velké řeky. Ale ta má mít taky utrum - mají ji co nevidět spoutat dva plavební jezy a kilometry podélných hrází. Bude tu líný "olejíček" jako nad Střekovem.

S ním však zmizí i příroda volné řeky,která se sem po vyčištění labské vody doslova lavinovitě vrací. Ty tam budou bobři, vydry, ryby, které mají rády proud a ne bahýnko postupně se zanášejících nádrží. Jsme jako nepoučitelní blázni: vratné změny napravujeme, a vzápětí je nevratnými změnami mnohem tvrději přetrumfneme.

240 dní v roce může tímto místem nerušeně proudit říční doprava. Nikdo to však v konkurenci nevyužité souběžné dvoukolejné elektrifikované železnice rovněž nedokáže plně využít. A přesto se i ministerstvo životního prostředí stále víc podlamuje v kolenou a kvůli absolutní splavnosti je připraveno schválit zabetonování posledního zbytku volného Labe.

Kde zůstal rozum, který nabádá, že je potřeba přizpůsobovat lodě řece, a ne řeku lodím? Že se to přepravcům nevyplácí? Pak neříkají pravdu, když tvrdí, že lodní doprava je a priori nejlevnější. To platí jen tam, kde si vystačí jen s pořízením dopravních prostředků, tedy lodí, a není třeba budovat nákladné vodní cesty. Za tuto lež malé, zato silné skupině říčních přepravců zaplatíme všichni. Nejprve každý, včetně miminek, 620 Kč. A posléze všichni dohromady, tedy i děti a vnuci dnešních miminek, ztrátou kusu krásné, znovu se probouzející přírody. Navíc uprostřed velice zprůmyslněné oblasti. Kam jednou vpustíme beton, potom je pozdě naříkat, moje milé labské soutěsky….

Na jaře budu mít o povinnost navíc - ukázat své osmileté dceři poslední kousek nespoutané velké řeky. Aby ona svým dětem o ní mohla alespoň vyprávět. Smutný příběh…