Čtvrtek 15. listopadu 2001

předcházející

Šokující kontrasty

Terezie Pokorná

V roce 1946 vydal novinář a bývalý vězeň koncentračního tábora v Sachsenhausenu Ivan Herben svoji "reportáž o nacistických zločinech v Československu" nazvanou Žalujeme v Norimberku. V ní popsal i děsivou zkušenost, kterou paradoxně pocítil, až když už měl peklo lágru za sebou: "Nic z toho, co jsem prožil v koncentráku skutečném..., nebylo tak otřesné jako recepce na velvyslanectví v Praze, třebaže se konala osm měsíců po návratu z ...tábora".

Při zmíněné společenské události totiž musel ve fraku, s drahým doutníkem a "břichem plným zaoceánských lahůdek" konverzovat s krásnými ženami ve večerních toaletách o zážitcích z nacistického lágru a zároveň poslouchat, jak tyto dámy, dle Herbena prý jistě "jiskrného ducha" a "vynikajícího vzdělání", s nadšením hovoří o nových amerických filmech, které tu právě společně zhlédli na plátně, aniž by zaznamenaly, že se před nimi promítaly také zpravodajské týdeníky s dokumentárními záběry z koncentračních táborů.

Pocit nepochopení a osamělosti stejně jako kontrast mezi luxusními róbami a "stoly prohýbajícími se po tíhou lahůdek" a oživenými vzpomínkami na "rozedrané a špinavé pruhované hadry" a syrové brambory, které přímý svědek před nedávnem polykal na pochodu smrti, už tu nemohl nemohl být větší.

Dnes bychom rádi předpokládali, že vnímavost alespoň těch z nás, co by se chtěli považovat za osoby "jiskrného ducha" a "vynikajícího vzdělání", bude po zkušenostech zbylých desítek let dvacátého století přece jen na vyšší úrovni. Zřejmě tomu tak ale není, lidé se ze své minulosti neradi poučují a běžná dostupnost k informacím o nejrůznějších zvěrstvech spíš otupuje, než kultivuje.

Navštívila jsem jednu z inscenací letošního Pražského divadelního festivalu německého jazyka, který již několik let představuje ve zdejších poměrech mimořádnou kulturní událost. Na jevišti se ve hře Dejana Dukovského Sud prachu, jak ji režíroval německý režisér Dimiter Gottscheff, přes dvě hodiny bez přestávky střídaly v rychlém sledu scény demonstrující s nemalou otevřeností kolotoč lidské krutosti a násilí.

I když inscenace, jak už to u politického či ideologického divadla bývá, nepředstavovala žádné mimořádné umělecké dílo, řekla bych, že těžko mohla nechat průměrně citlivého diváka zcela chladným - nejen proto, že už pro makedonský a bulharský původ svých tvůrců a balkánský kolorit upomínala na tamní živý konflikt, ale i proto, že prostě jen sledovat všechny ty naturalisticky předvedené projevy šikanování, vražd, znásilňování a mučení nebylo zkrátka příjemné.

Třebaže jsem v divadle i na plátně viděla už leccos, necítila jsem se při odchodu ze sálu zrovna dobře, a tak mě jen nemile překvapilo, když jsem v tu chvíli ve foyer ještě pocítila vůni teplé kuchyně, kterou jsem ovšem příznačně vnímala jako nepříjemný zápach. Kde se tu vzala? Pořadatele prestižní kulturní akce, kteří pro ní vybrali i inscenaci právě odehranou, nenapadlo nic lepšího, než zrovna tento večer uspořádat pro její hosty opulentní pohoštění. K tomu, aby tu na bílých ubrusech a blyštivých podnosech nabízeli vskutku vybrané lahůdky a s úsměvem podávali sklenice vína, zřejmě měli nějaké dobré, třeba sponzorské, důvody.

A koneckonců: ti, co u prostřených stolů zůstali, si nad plnými talíři jistě duchaplně popovídali o díle, které právě zhlédli, a možná pak přešli i k politické situaci a posmutněle pokývali hlavou nad dnešním stavem světa. Patrně jsou stejně jako organizátoři zvyklí večeřet při televizních zprávách a pohled na nějaký ten mord či jinou nehodu jim v dobrém trávení nebrání.