Úterý 20. listopadu 2001

předcházející

Muzikantská reakce

Pavel Klusák

Umění i jeho uječený sourozenec showbyznys se ocitli po teroristických útocích na New York ve zvláštní situaci. Jako by zároveň platilo, že nelze reagovat a nelze se ani vyhnout reakci. Když Holywood promptně odkládal premiéry filmů s hořícími mrakodrapy, dost trefně komentovala celou věc světoznámá newyorská umělkyně Laurie Andersonová. Vyjádřila se: "Naším problémem přece není zábava, ale násilí. Lidé teď dobře vidí, jak zásadní rozdíl je mezi filmem a skutečností."

Stav, pro který americká žurnalistika a veřejnost rychle našla označení "hypersenzitivní", zatím přinesl nejrůznější odezvy. Zůstaneme-li mimo showbyznys, u hudební tvorby, dva nejsoučasnější a nejprogresivnější newyorské kluby přinesly ukázkovou dvojí reakci.

Knitting Factory, dost blízko zasaženému území, zrušila program a zavřela, mladší Tonic v Lower East Side zmobilizoval hvězdy progresivní scény a den co den nabízel mimořádná setkání ve prospěch Červeného kříže. "Byla to jedinečná akce mezi všemi, na nichž jsem se kdy podílel," řekl producent televizního superkoncertu America The Beautiful, "a doufejme, že to platí i do budoucna".

Televizní přenos, který vydělal stamilióny dolarů, byl už ve znamení mainstreamových hvězd. Pro nás z druhého konce světa to byl zvláštní pohled - nebo se snad dá rozeznat kýč od velkých gest, adekvátních velké situaci? Volá-li Madonna v sukni s pruhy a hvězdami God Bless America, kdo dokáže říci, je-li to osobní, vlastně velmi normální reakce v dané situaci, anebo pokračování letité stylizace?

Za pozornost ale stojí, že americké hvězdy se v rámci prvních charitativních koncertů chovaly - stručně řečeno kreativně a se zřetelem k situaci. Nejde jen o Bruce Springsteena, který přinesl do televizního přenosu čerstvě poskládanou písničku My City of Ruins - bylo přinejmenším pro český kontext velmi poučné vidět, jak muzikanti vybírají starší písně, třeba od Neila Younga, ve kterých se obraz ztráty a naděje, ale třeba i předchozí bláhové jistoty jevil najednou čerstvě.

Připomnělo se, že metafory dobrých písniček fungují se svrchovanou obecností poezie, a do nového světa přiléhají tak, že nabízejí nové čtení věcí kolem sebe i nový smysl sebe sama. Hvězdy, které tak v nové situaci provedly cosi nového, připomněly, že nejsou hvězdami tak úplně pro nic za nic.

Český pop se oproti tomu zviditelnil stejně jako vždy: nastavil vlastní tváře, probral hitový repertoár, ukázal se osobně, zazpíval zčásti na playback. Víme, že by bylo bláhové čekat od něj něco jiného, ale americká tragédie a její muzikantská ozvěna připomněly, že i od pouhých hvězd máme právo chtít víc.