Když se dnes radnice českého města rozhodne poopravit vzhled a funkci - například - svého náměstí, najme si specializovaného architekta, ten svoje úmysly převede do digitálních čar, radnice úmysl „revitalizovat" stroze oznámí pomocí úřední vývěsky a hotovo.
Takový recept si osvojili naši muži na radnici už v minulém režimu a osvědčuje se jim dodnes. Výsledkem jsou nejen znetvořená sídla, ale také občanská ochablost nějak této diktatuře expertů a úředníků vzdorovat. O to víc obdivu si zaslouží ti, kdo se zavedené schéma pokoušejí měnit, říkal jsem si donedávna. V uplynulých měsících jsem navštívil pět míst, kde se obyvatelé, jejich zastupitelé a přizvaní odborníci pokoušeli hledat řešení společně.
Tak třeba na jednom pražském sídlišti se uprostřed horkého léta sesedlo k osmi velkým kulatým stolům sto dvacet lidí. Prim hrála místní škola a skautský oddíl, ovšem vedle teenagerů a jejich učitelek či vedoucích přišla i pokladní z nedaleké samoobsluhy, farář, hostinský, policista. Samozřejmě nechyběl starosta.
Pořádající nadace si kladla za cíl zmapovat představy místních usedlíků, radnice a specialistů na rozvoj města a vzájemně je sladit. A nejen to. Také si odnést dobrý pocit z vyjádření vlastního názoru a ponaučení ze způsobu uvažování jiných lidí. Okusit, jaké to je, když člověk mluví přímo ke starostovi své čtvrti. Nechat najaté odborníky obhájit jejich záměry. Všechna pronesená slova se nahrávala, všechny písemné připomínky, náčrtky a obrázky ukládaly - aby mohly posloužit jako podklad pro zpracování urbanistické studie.
Po jedné takové akci jsem se zeptal architekta, který na objednávku magistrátu proměňuje - zatím jen na papíře - tvář historického centra v jednom kdysi královském českém městě. Chtěl jsem vědět, jaký mají podle něho význam pokusy vtáhnovat občany do přemýšlení o místě, kde žijí. Jeho názor mi vyrazil dech. On sám prý považuje podobné debaty za vyhazování peněz a mrhání časem a energií. Proč? Architekt, ověnčený mnoha prestižními cenami, se domnívá, že průměrní Češi ani netuší, co mohou od odborníků chtít. Jejich názory jsou destruktivní a demagogické, aranžmá diskuse je vždy nějak zmanipulované.
Ano, zažil jsem i méně podařená setkání, na kterých převažovali notoričtí stěžovači, zlomek tvořili nostalgičtí pamětníci první republiky a mladí lidé zcela chyběli, protože organizátoři se omylem trefili přímo do školních prázdnin. Uznávám, že diskutéři spatřovali největší problém v psích výkalech a jejich nejsnivějším přáním bylo vybudování aquaparku. Ano, těžko mohu nedat za pravdu zmíněnému expertovi, když říká: „Přes padesát let tady nefungovala demokracie, kolektivní paměť je vymazaná, společnost nedovzdělaná, a podle toho vypadají veřejné diskuse."
Na rozdíl renomovaného architekta ale pevně věřím, že podobné řečnické tábory, ať se jim říká workshopy, plánovací víkendy či jakkoliv jinak, ať už se konají v Brně, Spáleném Poříčí nebo Hradci Králové, nás přes všechnu svoji klopotnou rozpačitost mohou k fungující demokracii přiblížit přece jen rychleji, než kdybychom jenom chodili k volbám.
