Pondělí 3. prosince 2001

předcházející

Války pod reflektory

Petruška Šustrová

V jednom z největších románů 20. století, v Mistrovi a Markétce od Michaila Bulgakova, má představitel ďábla Woland k dispozici zvláštní globus. Rozzáří se na něm místo, kde právě vypukla válka, a pozorovatel může zblízka, v detailu sledovat, co se tam děje na každém čtverečním metru. Bulgakov svůj román psal ve třicátých letech minulého století, kdy samozřejmě nemohl nic vědět o existenci televize.

A přece dnešní televizní zpravodajství trochu připomíná právě onen Wolandův globus. Jakmile někde začne válka, jako by onen region ozářily pomyslné reflektory, a my se večer co večer dozvídáme nové podrobnosti o zemích, na něž se většinou jen matně pamatujeme ze školních hodin zeměpisu. Díváme se na dobývání měst, o jejichž existenci většina z nás do té doby neměla tušení. Trvá-li ovšem válka dlouho, televizní záběry ustupují z prvních míst ve zpravodajství úměrně k poklesu diváckého zájmu. A války bohužel většinou trvají dlouho, takže pozornost diváků postupně upadá.

Válka v Afghánistánu je ještě poměrně čerstvá a na obrazovce se drží. Před několika málo dny jsme mohli sledovat hrůzné záběry stovek mrtvých z dobytí pevnosti Mazáre Šaríf. Mezinárodní Červený kříž i Amnesty International požadují řádné vyšetření událostí, k nimž po dobytí pevnosti došlo.

Byli všichni její obránci už opravdu mrtví, anebo si na těch, kteří ještě žili, zchladili dobyvatelé ze Severního spojenectví vztek a povraždili je? Lze věřit, že se západní spojenci dobyvatelů postarají, aby tato událost byla vysvětlena, neboť chceme věřit, že i za války by se měla dodržovat určitá pravidla.

V nic takového však nemůžeme doufat ve válce, která probíhá o stovky kilometrů dál na severozpad v Čečensku. Tam oči televizních kamer nedohlédnou, jen se kuse dozvídáme, že proběhla taková či onaká jednání ruských a čečenských představitelů. Před nějakou dobou vrhaly ony pomyslné reflektory světlo i na čečenská města, ale válka tam trvá už tak dlouho, že o ni svět až na výjimky ztratil zájem.

I v Čečensku se ovšem děly a stále dějí strašné věci, umírají tam nevinní civilisté a vojáci loupí, vraždí, znásilňují a porušují všechny možné principy. Svět však přistoupil na to, že čečenská válka je vnitřní záležitostí Ruska a že povinnost vypořádat se se zvěrstvy, k nimž v Čečensku dochází, spočívá pouze na ruských úřadech. Zájem sdělovacích prostředků jde ruku v ruce se zájmy politickými a mocní tohoto světa právě nyní Rusko potřebují jako spojence v boji proti terorismu.

Podobně jako nyní válka v Čečensku byla pro nás před lety takřka neviditelná i předchozí válka v Afghánistánu, kdy tam proti místním mudžahedínům bojovaly sovětské okupační jednotky. A možná není od věci připomenout, že na sovětské straně tehdy bojovali také právě ti velitelé, kteří dnes stojí v čele Severního spojenectví, nyní podporovaní západním světem.

Zvěrstva, která se v Afghánistánu děla tenkrát, nevyšetřil a už nevyšetří nikdo. Na to bychom zřejmě museli nahlédnout do Wolandova globusu - a i ten by asi byl málo platný, neboť věci jen ukazuje, ale nezasahuje do jejich průběhu.