Téma klonování zalilo minulý týden stránky našich novin. Ovšem, je to příjemnější námět než krvavé atentáty v Izraeli nebo napjaté česko-rakouské vztahy. Dá se o něm v pohodě rozjímat.
Český způsob rozjímání je pragmatický: je to bezpečné, praktické a spolehlivé? V tuto chvíli nejde o kopírování osobností, ale jen o využití procesu zrození k produkci buněk, jež budou schopné zacelit například trvalé následky těžkých úrazů; organismus postiženého na ně nebude reagovat jako na cizí, protože bude tak říkajíc spoluploditelem. Z pragmatického hlediska se jeví zásadně odmítavý postoj konzervativních amerických politiků, například prezidenta Bushe, jako něco docela nepochopitelného: úzkoprsé, šosácké zpátečnictví, relikt středověkého tmářství.
Žádný rozumný člověk samozřejmě nevěří tomu, že by si mohl naklonovat kopii blízkého člověka, kterého ztratil. Naklonovaná kopie Hitlera bude možná dobromyslný strejda, který se potuluje po tyrolských hospodách a za jednoho dva frťany kreslí portréty turistů. Klon Einsteina bude úspěšně podnikat na burze, třeba dosti nevybíravým způsobem.
To, čím jsme ve chvíli zrození, je jen materiál, záleží na okolnostech a na tom, jak se v nich svobodně rozhodujeme. A za to, jak se v každém jednotlivém případě rozhodneme, neseme zodpovědnost. Zároveň je však zrození taky veliká naděje, které si snad ani nedokážeme vážit tak, jak by si zasloužila. Troufne si člověk rýpat se v ní nemotornými nástroji, které má zrovna po ruce?
Nejsem stoupencem jednoduchých fundamentalistických řešení. Nevěřím na lidská práva zárodku od okamžiku zplození a netroufl bych si prosazovat striktní zákaz potratu třeba i v případě, když žena otěhotněla po znásilnění. První je absurdní, druhé nelidské. Nemám ani, jak říká Václav Klaus, silný názor na klonování buněk, které možná dokážou vyléčit to, co dosud vyléčit nešlo. Chci jenom upozornit na to, že máme problém: je to problém, na který je každý pragmatismus krátký. A zdá se, že o tom zatím ani nevíme.
