Čtvrtek 6. prosince 2001

předcházející

Hledání koníčka

Marie Haisová

"Nebuď lhostejný, be kind to your local nazi," je psáno na plakátech vedle obrázku, na kterém jsou vyholení mladíci, na jejichž vztyčených rukách je natažena prádelní šňůra. Žena středního věku věší na tu šňůru prádlo. Pod obrázkem je pokyn, abychom obecnímu náckovi ukázali cestu dřív než zabloudí, abychom mu našli nějakého výhodného koníčka...

Můj dospělý syn nedávno vyrazil s bývalými spolužáky ven. Cestou potkali asi tři různé partičky skinů, kteří jim nadávali a provokovali je, jednou dokonce došlo k fyzickému střetu. Dvakrát se mládež dala raději na útěk, při třetím setkání byla v početní převaze, takže mohla ponechat skinheadské narážky bez povšimnutí. Když mi syn ráno tyhle příhody vyprávěl, vzpomněla jsem si na zmíněný plakát. Stejně jako vždycky, když večer na sídlišti potkávám flákající se mladíky, zjevně plné agresivity.

Kladu si tedy otázku: Jak je nějakým přiměřeným a užitečným způsobem zaměstnat? Je to docela těžké, protože doma mají veškeré pohodlí a zabezpečení - jen málokterému z nich hrozí, že se kvůli vlastní lenosti stane bezdomovcem, žijí v bytech, kde je teplo, teče tam studená a teplá voda, matky jim vaří obědy i večeře, uklízejí po nich, perou jim a žehlí skinheadské oblečení.

Na destruktivní hry, o kterých rodiče často vůbec nic nevědí, zbývá těm mladíkům strašně moc času. O to méně času na nějakou diskusi mají zřejmě jejich matky, zavalené domácími povinnostmi. Nácek z bilboardu je "využit" tak, že drží matce šňůru, na kterou se věší vyprané prádlo. Ale je ve skutečnosti možné přivést mladého skinheada k tomu, aby matce pomohl? Aby jí třeba nejen vtipně držel šňůru na hajlující paži, ale prádlo sám pověsil? A jak si vůbec matky dovedou o pomoc říct? A jak je společnost podporuje v tom, aby si řekly?

Před pár týdny vznikla při úřadu vlády Rada pro rovné příležitosti žen a mužů. V září Evropská komise vyhlásila další "pětiletku", během níž hodlá podporovat a vytvářet rovné příležitosti pro ženy a muže, nejen v zemích Evropské unie, ale i v kandidátských státech - jen je třeba, aby se ty státy k evropskému programu přihlásily.

Pevně věřím, že Česká republika to udělá. A věřím také, že pod pojmem "rovná příležitost" si zmíněná Rada nebude představovat jen to, že ženy i muži mají za stejnou práci dostat stejný plat - jde přece o to, aby se i rodinné povinnosti a domácí činnosti dělily rovněji. I když přiznávám, že si neumím představit, jak by toho mohli politici docílit. Jde o intimní sféru, do které stát nemůže přímo zasahovat, kde si každý nakonec poradí, jak umí, kde se nakonec každý chová, jak je v kraji zvykem.

Když se můj syn vrátil ze studií ve Švýcarsku, staral se o domácnost způsobem u nás takřka nevídaným: vařil, pekl, pečoval o to, aby u nás bylo minimum odpadu, který dokázal racionálně třídit a likvidovat. Jen se však trochu rozkoukal, přestal doma cokoli dělat, protože prý nemá na nic čas. Jenže kdo má - nebo má mít - čas?

Celospolečenská atmosféra přímo působí na intimní sféru, na naše osobní i rodinné poměry. Moc ráda bych napsala, že stejně tak naše osobnosti, naše rodiny a naše jednání ovlivňují sféru celospolečenskou, ale nejsem si tím jistá. Ten styl "top down", kdy moc přichází shora dolů, je dnes umocněn nejen politicky, ale i mediálně. A negativních případů, které do našich rodin shora přicházejí, je bohužel víc než těch pozitivních. A tak jsem alespoň vděčná za jeden vtipný a výstižný billboard.