Pátek 7. prosince 2001

předcházející

Je čas na další akci?

Jaroslav Veis

Cestou z Vinohrad k Václavskému náměstí nelze ten billboard na druhdy federálním shromáždění, nyní Rádiu Svobodná Evropa přehlédnout. "Je čas na další akci," sdělují deset metrů nad betonovými zátarasy a nejslavnějším obrněným transportérem české armády twistéři firmy Radiomobil.

"Provokace?" ptala se onehdy jedna televize. Těžko, obličeje modelů a modelek vyzařují pouze bezpečně tupou blaženost. Asi takovou, jakou vyvolává u dospělých lidí šest velkých rumů a u týnejdžrů zřejmě nový mobil se skvělým tarifem. Ten kreativní výtvor se vskutku mohl na budově octnout jen jako důsledek ryzí manažerské pitomosti, nezkalené žádnou rozumovou úvahou.

Kolemjdoucího však k úvaze nabádat může: jak moc a kde ještě platí, že po 11. září už svět nebude nikdy takový jako dřív, jak to do omrzení opakovali taky čeští moderátoři, komentátoři, glosátoři.

Na Manhattanu to platí určitě, zejména tam dole, kde pořád ještě cítíte ze vzduchu pach spáleniny a z místa, kterému se říká Ground Zero, čas od času stoupá dým.

Také na americkém letišti to platí. Nastupoval jsem tam do letadla před dvěma týdny třikrát za sebou. Pokaždé jsem musel nejen projít rámem a poslat rentgenem kufr i všechno, co jsem měl po kapsách. Musel jsem taky rozpažit ruce a zezadu i zepředu mi po těle důkladně projížděli minohledačkou.

Ve Washingtonu žádali, abych rozepnul pásek u kalhot: co kdybych měl v přezce nůž? V Chicagu zase chtěli, abych otevřel počítač, zapnul ho a ukázal, že mi fungují Windows. Trvalo chvíli, než se otevřely, a já se zatím stačil zapotit: co kdyby ne? Rozebere mi ten chlápek notebook do posledního procesoru, když se tváří tak vážně? A všichni kolem stejně vážně podstupují stejně důkladnou probírku všeho, co mají sebou? A to v zemi, pro níž je osobní svoboda cosi jako náboženství?

Jenže co u nás? Daleko od New Yorku, od Afghánistánu i od Iráku, ale i od Bosny a od Kosova. O všem, co se někde stalo a jinde děje, víme jen z televize a pořád je to pro nás stejně virtuální jako akční film. Obávám se, že právě proto nemůžeme říct, že se u nás a v nás zas až tolik změnilo. Naše reakce je hlasitá a okázalá. Je v ní však víc teatrálnosti než skutečného pochopení. Dokladem je jak transportér, tak billboard volající právě tady po akci.

Mimochodem, o jedné bych věděl. Příště myslet s kreativitou nikoli pouze reklamní. Umět pochopit, že zrovna tahle plocha není ideální pro slogan tohoto ražení. A místo transportéru postavit náklaďák, který poslouží stejně a navíc i jezdí.