Pondělí 10. prosince 2001

předcházející

Nespokojení nostalgici

Zdeněk Lukeš

Před nedávnem uvedla Česká televize dokument s výpovědí řady našich filmařů tří generací. Natočil ho Kanaďan českého původu. Kritika shledala film příliš rozvláčným, ale já jsem pomalé tempo naopak přivítal, protože mně módní tzv. "klipová" forma současných českých dokumentů už jde na nervy. Místo zběsilých jízd kamery a rychlých střihů konečně film, kde každý mohl v klidu dokončit větu, ba dokonce probrat nastolené téma. Možná staromódní v dnešní zběsilé době, kdy se člověk řítí po dálnici života a přestává vnímat vše kolem.

Výpověď legend české kinematografie to ale byla velmi smutná. Nepřekvapily nostalgické vzpomínky na "zlatá šedesátá", kdy stát platil a filmaři točili bez zbytečných efektů silné generační výpovědi - tedy to, co současný film prakticky nezná. Ale veteráni bohužel stejně nostalgicky vzpomínali i na léta normalizační (samozřejmě s výjimkou nečetných disidentů). Pravda, tehdy se sice točilo čtyřicet filmů ročně, ale co to bylo platné, když téměř všechny nestály za nic.

Překvapila otevřená zášť vůči mladším kolegům i - alespoň u některých - takřka absolutní negace všeho, co se tu dnes děje. Režiséry pobuřovalo, že si musí shánět sponzory, že jejich filmy mají malou odezvu u publika, aniž by však chybu hledali u sebe. Skoro měl z těch stesků člověk dojem, že jim za "totáče" bylo líp. Biografy byly přeplněné, lidé nadšeně reagovali na jakoukoli dvojsmyslnou narážku a vítali i komunální humor.

Tak trochu mně to stýskání připomnělo besedu v rádiu, jíž jsem se před časem zúčastnil. Byla o kavárnách a staří nostalgici hněvivě konstatovali, že kavárny nejsou, zanikly, byly zrušeny. Byl jsem nadmíru překvapen, protože jich kolem sebe všude vidím neuvěřitelné množství všech velikostí, barev a vůní. Nakonec se nedorozumění vysvětlilo: ano kaváren je sice dost, ale všude sedí ti mladí!

A taky si vybavím sloupek v Lidových novinách od Ludvíka Vaculíka. Hrozně ho kdysi rozčílilo, že v hospodě si u sousedního stolu dovolili jacísi mladíci vesele žvanit do mobilního telefonu. Inu jiná generace…

Příznačné je, že po uvedení výše zmíněného dokumentu v televizi se cítili aktéři zaskočeni. Režisér jim prý slíbil, že materiál promítne jen svým kanadským studentům. Chvála Bohu, že to neudělal: vznikl tak skvělý film, v němž jeho protagonisté řekli do kamery, co si skutečně myslí. A to je přece smysl televizního dokumentu, byť to byla výpověď deprimující.