Středa 12. prosince 2001

předcházející

Hlas lidu

Jiří Dědeček

Nedávno jsem někde slyšel, že nic takového jako "lid" neexistuje, že je to jenom bolševický výmysl. Já bych tak daleko nešel. Já si přeci myslím, že lid existuje, ale je prchavý.

Je jako duha. Z dálky vypadá tak prokresleně a pevně, že byste po ní - jak omšelá myšlenka - mohli možná vyšplhat až do nebe. Jen se k ní však přiblížíte, rozpadá se na zrnka mlhy, zprůhlední, zdánlivě před vámi prchá, takže si kolikrát ani nevšimnete, že už jste dávno v ní.

S lidem je tomu podobně. Také on bývá z tribun jednolitý ve své mnohobarevnosti, zejména pod transparenty působí jako jedna mysl, jedno tělo, a co teprve když skanduje jakoby jediným hlasem! Jakmile ovšem sestoupíte a pohlédnete na lid zblízka, tu zjistíte, že se rozpadá na zrnka pánů a paní Novákových, že právě díky konkrétnosti jednotlivostí stává se neurčitým jako celek.

Připustíme-li však, že lid existuje alespoň při pohledu z dálky, musíme se ptát, co si z té dálky myslí a jak to dává najevo.

Hlas lidu bývá prý někdy vyjádřen volebními výsledky. To snad platí v civilizovaných zemích, kde lidé mohou hlasovat takzvaně "naprázdno", tedy vhodit do urny nepopsaný bílý papír jako výraz nesouhlasu s čímkoli, co je jim nabízeno. Všude jinde se jedná o pouhý výběr z několika stranických zoufalství. Doneslo se mi dokonce, že i s neodevzdanými hlasy se leckde čachruje v tajemných obřadech zvaných skrutinia...

Hlas lidu jindy zkoumají nejrůznější pošetilé akce jako výzkumy veřejného mínění nebo ankety, ale kdo by prosím vás někde na ulici do mikrofonu nebo do předtištěného dotazníku říkal pravdu? Proto já osobně věřím v nápisy na zdech. Nemyslím ovšem pokleslé čmárání po toaletách, mluvím o jasném a pevném občanském postoji vydrápaném do omítky nebo vymalovaném na nějaké veřejné ploše.

Začal jsem je vnímat od podzimu 1968, kdy mi bylo patnáct. Hlas lidu na zeď naproti oknům našeho domu tenkrát napsal: "Lenine vzbuď se, Brežněv se zbláznil!"

Když o mnoho let později Jelcin bombardoval budovu ruského parlamentu, byl jsem ve Francii. Burgundský lid se k věci vyjádřil zdlouhavě - měl na to celý oblouk železničního viaduktu. Skvělo se tam: "To, co právě vidíte umírat v Rusku není komunismus, ale jeho krvavá karikatura!"

Na zdi Vojanových sadů hned vedle ministerstva financí lze stále číst reakci lidu na nedávné Balkánské války: "Hanba agresi NATO!" Na Haštalském náměstí nedaleko kavárny "Chez Marcel" stojí: "Havel odejde, ale cizáci, kterým rozprodal zemi, zůstanou."

Závěrem by se tedy nabízelo shrnout vše v oblíbené klišé "Hlas lidu - hlas boží", ale já to neudělám, protože jsem přesvědčen, že tu jde o nedorozumění. Věta měla totiž původně znít "Hlas lidu - hlas zboží", ale protože se lidu ty dvě sykavky vedle sebe špatně vyslovovaly, sám si svůj hlas povýšil až na božské niveau.