Čtvrtek 20. prosince 2001

předcházející

Náš společný Lorenc

Břetislav Rychlík

Přes okna bratislavské kavárny jsem pozoroval jakousi povědomou postavu. Byl to starší již muž, s nostalgicky zakloněnou hlavou mhouřil oči proti podzimnímu slunku. Pak spokojeně pozoroval metaře shrabujícího listí, usmíval se na lidi proudící kolem. Štastný důchodce.

"To je nějaký Váš povědomý mi politik," pravím k příteli, slovenskému lékaři. "To je náš společný generál Lorenc," opáčil přítel. Poslední šéf komunistické tajné policie zatím sebevědomým rozšafným krokem s rukama za zády kráčel dál podzimním bratislavským náměstím. "Teď jde do knihkupectví Artfóra koupit si knihu od autorů, které nechával zavírat. Toho nedostanou, ten má kybernetický mozek a ze soudů si dělá srandu." Za pár týdnů byl generál Alojz Lorenc odsouzen ke srandovním 15 měsícům s podmínkou na tři roky.

Probíhající proces s českými estébáky, kteří na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let v akci nazvané přízračně "Asanace", nutili mučením, násilím, psychickým terorem k emigraci odpůrce režimu a svobodné bytosti, je pro moje děti obtížně pochopitelým příběhem. Pro většinu občanů této země je to v podstatě okrajové téma. Jako byla společnost lhostejná k procesům s jakýmisi "vlasatci" ze skupiny Plastic People či podezřelými disidenty, tak je lhostejná k tomu, jestli bude někdo z arogantních starců odsouzen či nikoliv. Lidé věří jenom vlastní zkušennosti. A komunismus byl - nebyl a všechno je tak dávno…

Začátkem osmdesátých let jsem se loučil s řadou přátel, kteří by tutu zemi nikdy neopustili, kdyby jim nešlo o život či aspoň o zdraví. Jednoho pálili cigaretou a psychicky týrali tak, že ještě noc před odjezdem do exilu se v každé hospodě s hrůzou rozhlížel, jestli ho v poslední chvíli neseberou a neodvezou do Ruzyně. Druhého škrtili mokrým ručníkem až mu začalo selhávat nemocné srdce a ztratil vědomí.

Vedle politických vražd a teroru temných let padesátých to působí skoro nevinně. Ale mentalita psychicky zlomeného a kolaborujícího národa z časů normalizace po okupaci v roce 1968 je klíčem k mnohým oportunismům a lhostejnostem dneška. Bodejť by ne, když se nám před okny spokojeně producíruje náš společný Lorenc.

Proto je každý vážný pokus o pojmenování a odsouzení evidentních zločinů komunistického režimu krokem k slušnější budoucnosti aspoň našich dětí. Krokem k pochopení starého příběhu komunismu. Protože, co my už jinak s Obziny, Grebeníčky, Štrougalem, s naším společným Lorencem?