Středa 2. ledna 2002

předcházející

Příliš mnoho spisovatelů

Ladislav Verecký

O fotoportrétech autorů novinových článků jsem už z tohoto místa kdysi mluvil. Dnes bych se rád zmínil o jevu, který s tím souvisí.

Pokud dnes napíše do novin jejich externí spolupracovník, najdeme u článku nejen jeho foto, ale také informaci, co je dotyčný zač. Čím dál víc těchto sdělení má stejný mustr: XY je... a následuje jeho profese, řekněme politolog a spisovatel. Ze snímku u titulku na mě hledí jakýsi neznámý utřinos a pod textem stojí: autor je kreativec a spisovatel. Nebo: autor je analytik a spisovatel...

Člověk by čekal, že tito lidé rozvíjejí po nocích linii beletristického nebo básnického díla, jehož jedinečné literární kvality vedou ke knižnímu vydání, nebo se dokonce literární tvorbou živí. Alespoň tak byl pojem spisovatel po staletí chápán. Jenomže autoři dnešních novinových článků se nazývají spisovateli z toho titulu, že své články čas od času seberou na jednu hromadu a nějaké neprestižní nakladatelství jim je v minimálním nákladu vydá.

Další cesta, jak se stát spisovatelem, se v postmoderně otevřela pro pěšáky showbyznysu. Ti zas mohou stručně vylíčit, jak se během své prudké kariéry zasmáli, nejlépe po boku opravdické hvězdy. Člověk se domnívá, že má tu čest s bývalou zpěvačkou lidových písní, nyní majitelkou mandlu - a ona je to spisovatelka.

I novinář z povolání se může stát spisovatelem snadno a rychle. Stačí zajít za známým hercem, zpěvačkou či sportovcem, který z nepochopitelných důvodů sám literární dílo sepsat netouží, zaznamenat, co vykládal, a vrhnout na knižní trh horkou jehlou spíchnuté, brožované vydání zvíci delšího časopiseckého rozhovoru. Výsledek? Pokud se nám něčeho nedostává, spisovatelé to nejsou. V Česku je přespisovatelováno.

Ne vždy tomu tak bylo. Myslím na předminulé, devatenácté století. Ne každý autor knihy se tehdy považoval za spisovatele. Jeden takový napsal svému příteli Antonínu Šrolovi v roce 1853: "Připojuji tuto jeden exemplář básní, ježto jsem byl za blažených časů mladšího věku složil a nyní v jedno sebral. Přijměte je ode mne na znamení ného vroucího přátelství k Vám, ač to jest, jak pravím, jen hříčka z mladších let."

Ona hříčka nesla název Kytice a její autor se jmenoval Karel Jaromír Erben. Ten kdyby dnes žil, kdyby překonal svou plachost a napsal do novin článek o dezolátním stavu knihovny Městského muzea, určitě by trval na tom, aby pod textem stálo: autor je archivář.