Pondělí 7. ledna 2002

předcházející

Nevolník nebo dobrovolník

Marek Šálek

Sportovec roku, manažer roku, automobil roku. Z médií se na nás valí záplava anket. Porovnávají se vstřelené góly, firemní zisky, výkony motorů. Není divu, že mezi záběry z blyštivých galavečerů zanikla zpráva o události, která se odehrála před třemi týdny - poprvé se rozdílela takzvaná Křesadla, ceny určené nejlepším dobrovolníkům. Tedy lidem, kteří svoje zkušenosti, svůj elán a volný čas nabízejí neziskovým organizacím, sociálním zařízením a hlavně svým bližním - ať už nemocným, postiženým či "zlobivým".

Jejich jména by vám nic neřekla, navíc se všichni nominovaní věnují svojí dobrovolnické práci bez nároku na viditelnou a měřitelnou odměnu. A chtějí, aby to tak zůstalo - ať už berou nemocné na výlety, zalévají záhony v domově důchodců či roznášejí letáky. Zaujalo mne něco jiného: že až na jednu advokátku a jednoho ekologa defilovali na podiu samí studenti a důchodci. To je zarážející, protože ve vyspělých demokraciích mezi dobrovolníky najdete především ekonomicky zajištěné spoluobčany ze středních a vyšších vrstev.

Čím to je, že dobrovolnictví se věnují převážně ti, kteří už víceméně nepamatují totalitní časy, anebo ti, co byli mladí někdy v době první republiky? Co se to stalo s generací, která dospívala, žila a pracovala v dobách komunistického útlaku?

Vzpomínám si na to dobře. Na ty jarní úklidy sídliště, kam nepřijít znamenalo ocitnout se na seznamu uliční udavačky a riskovat nedoporučení ke studiu. Ten, kdo chtěl dělat kariéru, musel každou chvíli absolvovat nějakou nesmyslnou brigádu, ostře sledovanou podnikovým kádrovákem nebo funkcionařit zdarma v ROH, SČSP, SSM či Svazu žen.

Ano, začátky prý bývaly jiné. Nelíčené budovatelské nadšení, vyznačující se fanatickou obětavostí. Očekávalo se zrození úplně nového člověka, který bude s radostí pracovat bez nároku na odměnu. Ve skutečnosti však měla organizovaná dobročinnost nahradit hnací sílu soukromého vlastnictví a trhu, pomáhat plnit pětiletky a ucpávat díry v plánovaném hospodářství. Brigády všeho druhu nastupovaly tam, kde to normálně nefungovalo.

Nakonec se dobrovolná práce stala synonymem politického nátlaku anebo podlézání režimu, takže slovo dobrovolník dodnes čpí bolševickou přiboudlinou. Podle nedávných průzkumů veřejného mínění se většina z nás domnívá, že dobrovolnictví je chatrnou náhražkou za selhávající a neschopnou veřejnou správu.

Tři čtvrtiny lidí se shodují v názoru, že dobrovolníci nic nezmůžou a obecní problémy by měly řešit úřady. A plná třetina Čechů se dokonce kloní k názoru, že lidé, kteří dobrovolně a zadarmo pracují pro jiné, jsou ostatním k smíchu. Vůbec nepřekvapuje, že s tímto názorem se netají zejména voliči komunistické strany - je jich mezi nimi téměř polovina.

Tak tohle všechno se mi vybavilo, když si pro Křesadla, ceny pro úspěšné dobrovolníky, přicházeli lidé kolem dvacítky a pak až ti, kteří jsou ve věku jejich dědečků a babiček. Generační díra byla nepřehlédnutelná. Jak je vidět, některé ze škod, které napáchal totalitní režim, se vyjevují jen velmi pozvolna a nenápadně.