Středa 9. ledna 2002

předcházející

Ďábel ve mně

Jiří Dědeček

S koncem roku jsem bilancoval, ovšem jenom finančně, protože alespoň zde jsem doufal v radostná zjištění. Ale teď si nejsem jistý: utrácím mnohem víc, nežli vydělávám. Co k tomu dodat? Asi mám nějaké příjmy, o kterých nic nevím. Protože ovšem utrácím za blbosti (ústřice, alkohol, pražené mandle, kočičí stelivo a podobně), které v žádném případě nelze označit za investice a zahrnout je do nákladů, budu zřejmě zas muset zaplatit daň. Ale abych nepředbíhal...

Když jsem se za komunismu občas přiživoval předstíráním znalosti cizích jazyků, připadlo mi také jeden týden věnovat se tuniskému architektovi Salemovi Belhadimu. (V tomto případě jsem předstíral znalost francouzštiny). Mým jediným úkolem bylo provázet ho po muzejích. Salem totiž chtěl postavit v Tunisu muzeum dělnického hnutí, a tak přijel jeho tvář zkoumat k nám. Nemohl si vybrat lépe.

Po jistém zklamání z architektonického řešení této stavby v Českých Budějovicích a v Plzni dostal se konečně do muzea Klementa Gottwalda v Rytířské ulici v Praze a zahořel. Běhal okolo budovy jako malý kluk, nadšeně vykřikoval, že přesně tohle si představoval, a fotil ji ze všech stran tak dlouho a vyzývavě, až nás pozvali dovnitř. Tenkrát se to nedalo odmítnout. Teprve tam mu příslušníci vysvětlili, o jak významnou budovu běží a že její ředitel patří mezi členy ÚV KSČ, já jsem pak při tlumočení jen dodal, že barák původně sloužil jako banka.

To jsme se nakonec se Salemem nasmáli! Ale kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe, i kdyby se smál sebeblběji. To si dnes a denně připomínám, když se chodím do bývalého muzea ptát, zdali už jsem se dostal z minusu. Navíc mi ta budova stále výrazněji překáží v placení daně z příjmu fyzických osob.

Placení daně všeobecně je úkon, který ode mne rok od roku vyžaduje více a více občanské uvědomělosti, cti, vlastenectví a blbosti. Až si někdy říkám, že už nevím, kde ty první tři kvality brát. Jsem na dně a překážek přibývá dál. Ach, co všechno jen musí má slabá duše, do níž Bůh i ďábel sili každý svým dílem, co všechno musí překonávat! A nejde pouze o tak primitivní a do očí bijící příklady následováníhodných neplatičů, jako jsou Chvalovský či Železný. Moje uvědomělé já musí dnes překonávat i ony gigantické překážky, jakými jsou právě bankovní domy.

A tu mi ďábel ve mně - vždycky takhle mezi lednem a březnem především - poťouchle našeptává: "Neplať nic, vždyť oni z tvých daní sanují Spořitelnu! Vždyť je to podlé, vždyť to přímo bije do očí!!! A jak jsi dopadl ty, když sis chtěl od Spořitelny půjčit blbých pár tisíc? Jen si vzpomeň na ten nabízený úrok! Vzpomeň si a neplať..." Jenže já vím, že ďáblovi ve mně naslouchat nesmím, to bych si rovnou mohl koupit roušku a dostavit se k přepážce se svou legálně drženou zbraní. A ještě bych snad nakonec - ne, ani se mi na to nechce pomyslet - ještě bych začal pochybovat o dogmatu, že "peníze nesmrdí"! To věřím, to by se ďáblovi ve mně líbilo!

Ne ne, já přece dobře vím, že bankovní domy nejen mají na svůj dvanácti a půl až šestnáctiprocentní úrok zákonné právo, nýbrž že oni ho dokonce potřebují! Jinak by zkrachovaly, milé děti, a do jejich prostor se by opět vrátilo to ošklivé muzeum! Jenom nevím, přátelé, jak dlouho s touhle pohádkou před tím ve mně vystačím...