Čtvrtek 10. ledna 2002

předcházející

Politika není fotbalový zápas

Ivan Klíma

Nedávno mě pozvali do jedné soukromé rozhlasové stanice k rozhovoru. Půl hodiny jsme mluvili o literatuře, o psaní, o tom, jak je riskantní pro spisovatele zůstat v exilu. Také o tom, zda se na minulém režimu dá najít také něco pozitivního. Protože bylo krátce po novoročním projevu prezidenta, řeč se asi na dvě minuty stočila na současnou politiku, přesněji na občanskou společnost.

Řekl jsem, že považuji za důležité, pro chod demokratické společnosti za nezbytné, aby občané měli co nejvíce možností ovlivňovat dění ve společnosti. K tomu jim mají sloužit nejrůznější organizace a iniciativy. Posledních patnáct minut pořadu vstoupili do našeho rozhovoru i posluchači. Až na výjimky se všechny telefonáty týkaly politiky, a to spíše v její pokleslé úrovni.

Jeden zlostný mužský hlas pravil, že prezident není nadstranický a dal jasně najevo, že lidé mají volit čtyřkoalici, rozzlobený ženský hlas se přidal s tím, že prezident propagoval tu svoji partu, a že zároveň na předsedu parlamentu a na ODS se pořádá hon ve všech médiích, že už nastala situace, kdy začíná být nebezpečné se Václava Klause veřejně zastat. Další volající žasl nad předchozími argumenty a ptal se koho mají lidé volit jiného než čtyřkoalici, protože to, co dosud politici, kteří vládnou, ukázali, je prostě vrchol.

Celý spor volajících neměl nic společného ani s naším předchozím rozhovorem, ani se skutečnými fakty. Šlo o hádku dvou znepřátelených táborů. Když celý pořad skončil, uvažoval jsem o charakteru posluchačského ohlasu. Většina volajících, aspoň podle barvy hlasu byla starší padesáti let. Napadlo mě, že ještě pořád hlavní životní zkušenost většiny obyvatel pochází z doby minulého režimu.Kde tehdy mohl člověk vyjadřovat své postoje více méně svobodně? Kde mohl dát průchod svým pocitům, svým sympatiím a svým nenávistem? Doma v rodině a pak ještě na fotbalovém zápase.

Chodíval jsem po léta na kopanou a znám mentalitu fanoušků, kteří vidí dobro a zlo přesně rozdělené, znám pokřiky, jimiž se zahrnoval soupeř či rozhodčí: Natrhni mu játra, spláchněte anebo zameťte to hovno. Zato na své borce fanoušek volal: Bozi, bozi! Připadá mi, že tenhle způsob vidění, tyto návyky z fotbalových či ledních stadionů jsme přenesli do našeho vnímání politického soupeření.

Argumenty tu nehrají žádnou roli, zlo a dobro je navždy nesmiřitelně rozděleno: naši hoši z ODS jsou bozi, čtyřkoalice hovno k zametení, anebo přesně naopak. Bohužel s mentalitou fotbalových fandů se demokracie budovat nedá.