Pondělí 14. ledna 2002

předcházející

Školní úvaha

Zdeněk Lukeš

Pololetí školního roku se blíží k závěru a nastává čas třídních schůzek. Jako obvykle nabízím svou účast a jako obvykle jsem manželkou i dětmi - Micinkou i Žloutkem - rázně odmítnut: "Nikam nepudeš, ještě nás přivedeš do maléru," zní zpravidla jejich reakce.

Byly doby, kdy tomu tak nebylo a mé účasti na školních schůzkách nebylo bráněno. Nijak jsme se ale na ně netěšili. Můj nejstarší syn chodil na jisté pražské gymnázium a já i žena jsme tam prožívali krušné chvíle. Třídní kantorka přítomné rodiče sjela, nadávala na své žáky, označila je šmahem za lenochy a lháře a rozhořčovala se nad tím, že se o přestávce perou, házejí po sobě mokrou houbou a provádějí další nepřístojnosti. Učit v takové třídě je utrpení a vinni jsme samozřejmě my, rodiče.

Nutno dodat, že jsem měl dost informací i z druhé strany barikády. Děcka neměla tu kantorku ráda, byla protivná, bez fantazie, ponižovala je a kárala za kdejakou malichernost. Navíc byla věčně špatně naložená. Proto jsem se na té schůzce přihlásil a přiznal, že i já jsem na gymnáziu házel houbou, pral se a prováděl i jiné nepřístojnosti (ostatní rodiče se ke mně horlivě přidali). Tázal jsem se té rozhorlené kantorky, zda přece jen nevidí na našich dětech něco kladného. Neviděla.

Po návratech z třídních schůzek jsme byli vždy jako spráskaní psi: to jsme to zase dostali! Dost to kontrastovalo s devítiletkou, kterou navštěvovala dcera. I tam se házelo houbou atd., ale rozumná kantorka se nás rodiče spíš snažila povzbudit. Na každém žákovi se snažila vidět ty lepší stránky: "Jsou to přece docela prima děcka".

A tak jsem jednou po další studené gymnazijní sprše sedl k počítači a napsal fejeton do Lidových novin. Popsal jsem situaci a vznesl na závěr řečnickou otázku: Nebylo by lépe, kdyby si kantorka raději našla jiné místo? Takové, kde by nemusela nadávat žákům i jejich rodičům, kde by se nemusela rozčilovat a kazit permanentně náladu sobě i druhým?

Ač jsem samozřejmě neuvedl ani jméno té dámy, ani jméno školy, hned poté, co můj článek vyšel v rubrice Poslední slovo, začali mi říkat známí v práci: "No tys tomu dal, ta se jistě v tom textu pozná a teď tvému synovi pěkně zatopí!" Já myslím, že se nepoznala (jistě o sobě měla lepší mínění) a syn nějak školou nakonec prolezl. Ale kdykoli chci jít od té doby na třídní schůzku, slyším doma ze všech stran: "Jen zůstaň pěkně doma, půjde máma. Ty zas napíšeš nějaký paličský článek a my to pak schytáme…"

Dnes možná zbytečné obavy, nebo že by se od té doby zas tak mnoho nezměnilo?