Úterý 15. ledna 2002

předcházející

Nebezpečná pýcha

Miloš Rejchrt

V novoroční televizní debatě premiér Miloš Zeman odsoudil náboženský i politický fundamentalismus. U televizního publika si tím určitě nepohoršil a uražen se necítil nikdo: fundamentalisty přece nikdy nejsme my, ale vždycky ti druzí. Slovo fundamentalismus se stalo obyčejnou nadávkou. Není to ale tak dávno, kdy mělo docela konkrétní obsah.

V roce 1919 někteří presbyteriáni, baptisté a metodisté založili ve Spojených státech Světové sdružení křesťanských základů. Vydávali tiskoviny, v nichž předváděli svou věrnost základům křesťanské víry a vystupovali proti všemu, co by je mohlo podkopat. Zdálo se jim tehdy, že zvláště nebezpečným rozbíječem fundamentů křesťanské civilizace je darwinismus a vývojová teorie o vzniku světa.

Fundamentalisté o to hlasitěji vyznávali doslovnou platnost všeho, co stojí psáno v Bibli, například stvoření světa v šesti dnech. Popularita fundamentalistů dost brzy zeslábla a takzvaný opičí proces v Daytonu roku 1925 jim na oblíbenosti nepřidal. Dnes v křesťanstvu převládá mínění, že biblický fundamentalismus je omyl. V čem se původní fundamentalisté zmýlili?

Určitě ne v tom , že Bible pro ně byla fundament. Je dobré, má-li člověk svou soustavu hodnot založenu na nějakém pevném, prověřeném základě. Naopak je zlé a zlověstné, když se v nějakém lidském společenství vyskytuje nadměrné množství lidí nezaložených, nazakořeněných, kteří ničemu nevěří. Takoví jsou kam vítr, tam plášť, kdykoli jsou ochotni uvěřit čemukoli nebo to alespoň předstírat, půjdou tam, kam je krysař vábí, upíší se i ďáblu, když jeho nabídka bude zajímavá. Mít život postavený na solidním fundamentu je žádoucí.

Američtí fundamentalisté stavěli na Bibli a pravdivost každé biblické výpovědi úporně hájili. Unikla jim ale podstatná okolnost, že hájí svůj výklad, svůj přístup k Bibli, ne Bibli samu. Živá pravda biblického textu se totiž rodí skrze porozumění toho, kdo čte, a každé čtení už je výklad. Jak čtu, vnáším do textu nové významy, spojuji je mezi sebou, spojuji je se svou zkušeností.

Chybou fundamentalistů nebylo lpění na Bibli, ale neuvědomělý nedostatek pokory při jejím čtení: Své vlastní výklady povýšili na Písmo svaté, svůj dílčí pohledy vnucovali jako jediný výkladový klíč závazný pro všechny. Založenost na pravdě se jim zvrtla v majetnictví pravdy a nevraživé hájení vlastních konstrukcí.

Přesně totéž, co se stalo fundamentalistům, se však může přihodit i těm, kdo žádnou víru nevyznávají. Povýším-li svůj antifundamentalismus na jediný správný postoj a všechny vyznavače té či oné pravdy bohorovně zesměšním ještě dřív, než se s nimi vyrovnám, dělám právě to, čím vynikají zarputilí fundamentalisté. Kořenem zla, neboli smrtelným hříchem, není totiž fundamentalismus, nýbrž pýcha.