Středa 16. ledna 2002

předcházející

Hitlerova filmařka

Pavel Klusák

V minulých dnech přinesla média zprávu o režisérce Leni Riefenstahlové: umělkyně, jejíž filmy Triumf Vůle a Olympia s mistrovskou elegancí podpořily Hitlera a fašismus, letos v srpnu oslaví sté narozeniny. Při té příležitosti hodlá uvést v premiéře do kin další film: dokument o podmořském světě, dokumentující krom jiného i kondici staré dámy, jež je ve svých letech nadšenou potápěčkou.

Zpráva mi připomněla mou návštěvu Berlína. Byl jsem tam právě před rokem, a knihkupectví nabízela v řadě diářů Taschen s uměleckými reprodukcemi také diář, v němž vás po celý rok 2001 mohly provázet fotky z filmů Riefenstahlové. Artistní kompozice ladných těl tu pojímaly jak pozdější film z prostředí Núbijců, tak germánské ideály a letecké záběry Mnichova z filmů, které zakládaly imagologii Třetí říše.

Na to všechno jsem myslel, když teď Lidové noviny nazvaly kontroverzní tvůrkyni "Hitlerova filmařka". Čeští novináři nejsou ani zdaleka sami, kdo takhle uvažuje. Řemeslně podivuhodné filmy, estetické svody promixované s ideologií vůdcovy vize - to činí z Riefenstahlové jednou provždy Hitlerovu filmařku. Technická úroveň ve službě moci, nebo v lepším případě mylnému přesvědčení: to přece neznamená v umění zhola nic.

Budiž. Nabízí se jen otázka, nakolik je Riefenstahlová mimo srovnání se zjevy, které takhle vyhroceně neposuzujeme. Zda titul "Hitlerova filmařka" pro ni nemá mít logické pokračování v hledání rovných titulů pro Sergeje Ejzenštejna nebo Otakara Vávru: filmařů, kteří stejně jako ona svůj průkazný talent složili jako kapitál do svého vztahu s režimem, který a pro který tak dobře, tak výjimečně dobře točili.

Pochopitelně se špatně srovnává Hitler: ne však umělci, kteří svým Mefistům odváděli práci, kterou se zapisovali do dějin kinematografie. Každý z nich natočil i slavné a uznávané snímky nepolitické, každý z nich má tedy v biografii ony Núbijce a potápěče Riefenstahlové. Mluví-li tedy někdo o Hitlerově filmařce, ať mluví také o filmaři Leninovu a Stalinovu, Gottwaldovu, Nejedlého, Husákovu.

Můžeme nechat na historicích anebo na věčné spravedlnosti, nakolik hrála v jejich umělecké svázanosti s režimem roli obava a nutnost, nakolik péče o kariéru a nakolik opravdové souznění s ideologiemi diktatur a totalit minulého, dvacátého století. Ale bráno podle diářů jejich děl se jen nabízí, abychom je vnímali jako kolegy.