Pátek 18. ledna 2002

předcházející

Jak mě ovládl Pán prstenů

Jan Rejžek

Musím se přiznat k nepěkné věci. Nikdy jsem nijak zvlášť nepropadl kouzlu Tolkienových hobitů. Ne že bych měl v dětství radši Neználkova dobrodružství nebo Honzíkovu cestu, ale zdálo se mi, že je to četba na jedno použití a nijak mě nezviklalo, ani že drásavé písně s akordeonem za bolševika na tolkienovské náměty vykřikoval jistý podzemní písničkář, který si tím, jak se později ukázalo, léčil mindrák ze spolupráce s StB.

Život mě poučil. Když jsem se z nedostatku lepších nápadů a práce na jaře roku 1993 uchýlil do ODA jako tiskový mluvčí, bylo mi nápadné, že některé kanceláře mají cedulky Středozemě, Roklinka, Temný hvozd a podobně. Při poradách tu a tam některý politik pronesl k aktuálním činům vlády poznámku: "Nojo, to moh vymyslet leda Frodo Pytlík," a já měl dojem, že jsem vstoupil mezi šílence. Později jsem se ovšem dozvěděl, že Tolkienovy knihy jsou v této straně snad ještě kultovnější než díla Hayekova, zvláště díky vášni místopředsedy Pavla Bratinky.

Uběhl nějaký čas, v němž jsem si doplnil tolkienovské vzdělání, ODA se dostala do spárů finančního Pána zla a do zdejších kin přišla filmová podoba Pána prstenů. Tuhle v neděli odpoledne v kině U Hradeb bylo vyprodáno a spíš než děti v hledišti seděli fajnšmekři středního věku. Novozélandský režisér Peter Jackson dokonale využil domácí scenérie a počítačových vymožeností a vytvořil pohádkový svět, z něhož se vám vůbec nechce ven do pražského sněhu a smogu. Skoro tři hodiny dobrodružného putování s prstenem uběhnou opačně, než je tomu ve vtipu o Wagnerově opeře, kdy hodinky v jedenáct ukazují teprve osm.

Nestává se často, abyste mohli po premiéře nějakého snímku ihned prohlásit, že jste viděli dílo, které rázem vstoupilo do dějin. Jde o kombinaci Čaroděje ze země Oz, Hvězdných válek, Matrixu a Excaliburu v tak úchvatném režijním, kameramanském, střihovém a výtvarném pojetí, že brzy zapomenete, že jste si předem chtěli dělat nejapnou legraci z analogií na hon na Usámu bin Ládina v afghánských jeskyních, které jako by filmovým scenériím sloužily za inspiraci, nebo uvažovat, jestlipak i v naší politice nemáme někoho, kdo by chtěl se svými skřety zcela ovládnout zdejší Středozem.

A nenechte se odradit jako vždy poněkud odpudivou masivní reklamní kampaní. Je to pořád snesitelnější, než když třeba předseda nějaké partaje propaguje na billboardu lyže nebo restauraci.

Tak jako svět po loňském 11. září je prý jiný, leckdo nyní dělí svůj život na etapy do dne, kdy viděl tenhle film, a po něm.... Promiňte, musím končit, kolega v práci mě poprosil, abych mu vystál místo ve frontě na lístky. Jdou na Pána prstenů s celou kanceláří.