Pondělí 21. ledna 2002

předcházející

Vzpomínky na minulost

Terezie Pokorná

Na letošní rok připadá nejen 25. výročí vzniku Charty 77, ale také tzv. Anticharty, propagandistické kampaně, která vyvrcholila na přelomu ledna a února 1977 dvěma monstrózními akcemi. Na nich se ve Zlaté kapličce a v Divadle hudby setkala značná část tehdejší kulturní obce, leckým považovaná za elitu národa, aby svým podpisem demonstrovala, že "pohrdá těmi, kdo se v nezkrotné pýše, [a] sobeckém zájmu [...] stávají nástrojem antihumanistických sil imperialismu".

Soupisy těch, kdo se buď bezprostředně, nebo dodatečně k provolání nazvanému Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru připojili, pak otiskovalo po řadu dní Rudé právo i další tiskoviny - takřka nekonečné seznamy herců, zpěváků, literátů, filmařů i výtvarníků často dodnes zvučných jmen, kteří se tímto způsobem postavili proti chartistické "hrstce ztroskotanců a samozvanců", jak zněl další oblíbený obrat tehdejší komunistické rétoriky, působí i s odstupem čtvrt století mimořádně deprimujícím dojmem.

Zabývala jsem se tzv. Antichartou podrobněji před pěti lety, kdy také poprvé od roku 1977 vyšly přetisky zmíněných soupisů z Rudého práva, a letos jsem se k tématu vrátila. Zajímalo mne mimo jiné, jakým směrem česká polistopadová společnost v reflexi této podivné, avšak uzlové kapitoly vlastních poválečných dějin pokročila.

Odpověď není nikterak povzbuzující: banalizace a nivelizace postojů, které zdejší občané zaujímali v předlistopadových dobách, se zdá být na prahu nového tisíciletí již završena a všeobecně přijata. Na normalizační roky se dnes český národ, respektive ta jeho část, která je nejvíc slyšet, nejraději dívá spolu s Michalem Vieweghem jako na neškodně "báječná léta pod psa" a v duchu Hřebejkova všeobjímajícího "musíme si pomáhat" přitom není ochotna činit valného rozdílu mezi těmi, kdo se tenkrát chovali statečně, a těmi, kdo tak či onak selhali.

To má řadu důvodů, jejichž společným jmenovatelem může být třeba populismus. Především u nás totiž lidé, kteří mají sami máslo na hlavě, nejsou zrovna v menšině. K jejich dnešní názorové převaze jim ovšem napomáhá i většina z těch, kdo se v inkriminovaných letech chovali charakterně. Benevolence a tolerence bývalých disidentů a oponentů režimu, dnes často zastávajících vlivné pozice, je například právě vůči signatářům tzv. Anticharty nebývale vysoká.

Svou roli tu hraje i gros našich současných novinářů, jejichž neprofesionalita a podbízivost vůči nejnižším pudům obyvatelstva bije už do očí stejně jako mizérie zdejší polistopadové politické scény. Výčet nesmyslů, které právě v souvislosti s tzv. Antichartou otiskli, tvoří v tomto ohledu příznačný vzorek...

Nelze se pak ovšem vůbec divit, že právě umělci a baviči úspěšní v časech normalizace dnes zažívají své triumfální comebacky a že přijde-li tu a tam řeč na podpis pod antichartistickým prohlášením, spočítáme ty, kteří mají potřebu zachovat se důstojně a normálně, tedy přiznat jej jako vlastní selhání, na prstech jedné ruky. Většinou před námi defilují přístupy právě opačné, od pozice vychytralého mlčení v duchu úsloví "já nic, já muzikant", které je pro zdejší prostředí vůbec velmi typické, přes zatloukání a mlžení až po zpupnost a agresivitu.

Tak třeba Karel Gott soudí, že Anticharta "zase taková tragédie snad nebyla", Dagmar Havlová si prý "není vědoma, že by tehdy nějaký takový dokument podepsala", Helena Vondráčková žaluje Jana Rejžka za to, že si dovolil její jméno mezi podpisy v Rudém právu zmínit, zatímco známý moralista Jiří Menzel se ospravedlňje fantastickým výrokem, totiž "že pokud chce člověk něco dobrýho udělat, musí si někdy umět nechat strčit čumák do louže". A chudáček jeho kolega Jiří Korn, který tehdy v Divadle hudby stanul spolu s Gottem dokonce na jevišti jako jeden z nejčinorodějších aktérů, je z toho všeho už natolik popletený, že svůj podpis pod tzv. Antichartou vydává za podpis pod Chartou 77.

Mohlo by to koneckonců všechno být i dobrým důvodem k docela velké legraci. Co nás ovšem při takovém rozkvětu obdobných interpretací minulosti může asi tak čekat, až se v budoucnosti zas jednou jako národ ocitneme na nějaké té příslovečné "křižovatce dějin"?