Středa 30. ledna 2002

předcházející

Bin Ládin v supermarketu

Marek Šálek

Někdy už si připadám jako pako. Tahám se s umělohmotnými zbytky ke kontejnéru o tři ulice dál, doma se koupu ve zkalené vodě po dětech, před každým nastartováním škodovky zvažuju i ostatní možnosti přesunu. A pak si téměř každý týden vyslechnu od některého z českých opinionmejkrů, že ekologickým idealismem motivované skutky lemují cestu ne-li rovnou do pekel, pak alespoň do gulagů a jiných koncentráků.

Pochopitelně v tom nejsem sám, lze mluvit o celé armádě takových třídních nepřátel. Pácháme prý násilí na lidské přirozenosti, která je postavena na pohodlnosti, chamtivosti, poživačnosti. A jak už to u takových stvůr bývá, nestačí nám, že ničíme sami sebe. Ještě se snažíme naočkovat přinejmenším vlastní děti a to už je vyslovený teror. Hledat nějaké rozdíly mezi námi, Hitlerem, Stalinem, Mao ce Tungem či bin Ládinem by bylo zbytečné.

Myslel jsem na tohle znovu, když jsem vláčel do schodů skleněné láhve s minerálkami z našeho koloniálu. Všiml jsem si, že poslední dobou už tam nakupují většinou jen důchodci a studenti, kteří nemají auto. A pak několik ideologických zakuklenců, kteří se z nejrůznějších důvodů vyhýbají nákupům v supermarketech. Já mám třeba obavu, že bych tam nakoupil víc blbostí a strávil víc času, než jsem původně zamýšlel. Rdousím tím snad zárodky skutečného lidství a pokroku?

Vzpomněl jsem si na to i při nedávném semináři s názvem "Udržitelný rozvoj městských aglomerací", jehož hlavním bodem byla přednáška amerického hosta doprovázená promítáním obrázků z Arizony. Monokultury rodinných domků, propojené dálnicemi s nákupními středisky, úřednickými areály a oblastmi určenými pro rekreaci. "To je přece přirozený vývoj," přesvědčoval jsem sám sebe a bezmocně krčil rameny, abych se zase neprojevil jako pohůnek totalitních kreatur.

Nemohl jsem však zahnat ještě jiný pocit: při pohledu z výšky, kdy lépe vyniknou urbanistické siločáry, Arizona ze všeho nejvíc připomínala nějaký obzvlášť důmyslně strukturovaný pracovní tábor. Na závěr se naštěstí přítomní experti shodli, že česká situace je nesrovnatelně odlišná, a tak jsem si oddechl a šel domů.

Když jsem se blížil k naší čtvrti, všiml jsem si nezvykle velkého nápisu vyvedeného křídou na tabuli, na níž jsem byl zvyklý číst třeba: DNES MELOUNY! Nyní dvanáct písmen stroze oznamovalo: OBCHOD ZRUŠEN. Koloniál, který pro velkou část místních usedlíků dvanáct let představoval oázu klidného, nijak nepředraženého nákupu i sousedského poklábosení, zatáhl naposled rolety. "Už přes rok jsme prodávali bez zisku, jenom ze setrvačnosti," zasmušile vysvětloval majitel.

Co si teď mám myslet? Takhle tedy vypadá to slavné vítězství lidské přirozenosti a pokroku nad českým zápecnictvím a ekologickým terorismem? Mám si snad až teprve ve chvíli, kdy budu muset každou sobotu usednout do auta a sunout si to po dálnici lemované nekonečnými skladišti k deset kilometrů vzdálenému supermarketu, připadat jako definitivně osvobozená a úžasně dynamická lidská bytost? Jedno je jisté. Vůbec se na to netěším.