Středa 6. února 2002

předcházející

O dvou osobnostech

Zdeněk Lukeš

V současné době probíhají v Praze dvě velké architektonické výstavy. Představují celoživotní dílo výrazných osobností české architektury. Mnohé jejich práce dominují místu, kde byly postaveny, o řadě jejich staveb se mluví - a to nejen mezi odborníky.

Ti dva se nikdy nesetkali tváří v tvář - první z nich zemřel v roce, kdy se druhý narodil. Také jejich tvůrčí přístup se zásadně liší. Tou první osobností je Jan Kotěra, narozený v Brně v roce 1871. Bývá označován za zakladatele české moderní architektury. A jistě právem - vždyť to byl právě on se svými přáteli ze spolku Mánes, kdo odmítl zatuchlý provinciální styl tzv. „rázovité tvorby", který dominoval oficiální české architektonické scéně konce 19. století.

Od svého učitele Otto Wagnera z vídeňské akademie si přinesl jiný pohled na architekturu: její podstatou nejsou přezdobené kulisy domovních fasád, ani odekorované interiéry, ale krása prosté konstrukce navržené tak, aby umožňovala vybudovat plně funkční, pohodlný a zdravý interiér. Kotěra ostatně viděl takové budovy v Holandsku, Británii nebo v USA. Stavba, kde jsou tyto zásady dovedeny k dokonalosti, stojí v Hradci Králové.

Kotěrovo Městské muzeum je prosté i vznešené zároveň, podobně jako jeho pražské realizace: vlastní vila a Laichterův dům na Vinohradech, Mozarteum na Novém Městě…

Principy moderní architektury předal Kotěra i svým žákům, z nichž mnozí pak patřili k představitelům meziválečné avantgardy. Když Jan Kotěra v roce 1923 zemřel, ztratila česká kultura jednoho z nejvýznamnějších umělců.

V témže roce - 1923 - se shodou okolností narodila jiná výrazná osobnost naší architektonické scény. Karel Prager vystudoval pražskou techniku a jeho první projekty z raných padesátých let jsou pojednány v stalinském stylu tzv. socialistického realismu.

Už tehdy se v Pragerových návrzích projevuje jen malý cit k prostředí, kam své výtvory zasazuje. Tím se liší jeho přístup zásadně od Kotěrova - pro něj byl kontext vždy určující. Prager tvořil v jakoby jiném měřítku a na okolí se příliš neohlížel. Nová scéna Národního divadla, bývalá budova Národního shromáždění vedle dnešní Státní opery, dům Komerční banky na Smíchově ve tvaru komolého jehlanu, studentské koleje na trójském předmostí nebo - naštěstí! - nerealizovaný projekt na asanaci celé centrální části Smíchova - to jsou stavby a návrhy, které si srdce Pražanů věru nezískaly.

A to ani přes obdiv teoretiků k některým finesám Pragerovy tvorby: bývalý parlamentní kolos má neotřelou konstrukci a zajímavé detaily, pro lidi je však spíš symbolem arogance komunistického režimu, který změnil jednu z nejhezčích pražských tříd s příznačným jménem Sadová ulice v kolozubou magistrálu Vítězného února s triumvirátem: parlament - divadlo - nadzemní garáže.

A tak to vzájemné srovnání vyhrává dnes na celé čáře Kotěra. Architekt se prostě musí umět dívat kolem sebe a ne jen na svůj výkres na rýsovacím prkně.