Pátek 8. února 2002

předcházející

Nestačím se divit

Petruška Šustrová

Na televizních obrazovkách se objevily dvě nové soutěže, ve kterých mohou účastníci vyhrát velké peníze. Televize Nova tu svou nazývá "Nejslabší! Máte padáka," zatímco televize veřejnoprávní zvolila titul "Gladiátor".

Na rozdíl od soutěžních her dosavadních, v nichž byli moderátoři k soutěžícím vlídní, naskakuje tentokrát divákovi i účastníkům husí kůže. Nejde totiž jen o vědomosti, ale také o taktiku a schopnost snášet výtky a ponižování. Musím přiznat, že mě tahle nová móda překvapuje.

Je to ovšem světový trend, a není důvod, proč by zrovna v Česku nemělo mít úspěch to, co sklízí ovace po celém světě. A protože úspěch a velká sledovanost jsou mety, za kterými se televize ženou, byla jen otázka času, kdy i české stanice ukážou divákovi, že se peníze nedají získat bez kusu utrpení.

Dívala jsem se na soutěže docela ráda, bavilo mě konfrontovat vlastní vědomosti s tím, co předvedou účastníci. Když jsem věděla víc než oni, lichotilo to mému sebevědomí, a tak jsem si před obrazovkou hojila různé skutečné i vymyšlené ústrky, které člověku běžný život přináší.

Tiše a sama pro sebe jsem se honosila, že si pamatuju víc školních a křížovkářských údajů než ten nebo onen, který se do soutěže přihlásil. A myslím, že právě pocit divákovy vnitřní převahy je jeden z důvodů, proč jsou televizní soutěže tak oblíbené. Kromě napětí z toho, kdo vyhraje tisíce nebo statisíce, samozřejmě.

Obě nové soutěže mě ale odpuzují, ponižování a zastrašování nemám ráda a vůbec mě neláká pozorovat, jak se někdo snaží soutěžícím dokázat, že vědí málo a že ostatně nejde jen o to něco vědět, ale taky najít vhodnou taktiku, jak se zalíbit partnerům i divákům. Mám pocit, že ošklivých a nepříjemných věcí kolem sebe vidím dost a dost, nepotřebuji, aby mi je předváděly ještě soutěžní pořady.

Zřejmě se liším od většiny ostatních televizních diváků, aspoň o tom svědčí obliba, které se tento typ soutěží ve světě těší. Zoufat si kvůli tomu nebudu, vlastně jsem se s tím smířila už dávno. Nemám ráda filmy, ve kterých převažuje napětí a násilí, nebaví mě televizní estrády a jejich humor mi připadá hloupý. Zajisté na tom není nic hrozného, jsem prostě v kolonkách těch, kdo hlídají sledovanost obrazovek, menšinový divák, takže se se mnou moc nepočítá. Ani se nedivím: většinu života jsem doma televizi vůbec neměla a dívám se na ní jen málo.

Jen aby se náhodou ty nové mravy televizních soutěží nenápadně nepřenesly do veřejného života! Představa, že by třeba politici ještě přitvrdili v nevlídnosti a v tom, jak nám, nepolitikům, dávají najevo svou převahu, ve mně budí obavy.

Všimla jsem si ale, že mnoha mým známým nijak zvlášť nevadí, když je politici za peníze z jejich daní přezírají či dokonce urážejí. A tak tiše spekuluji o tom, jestli náhodou nejsem taky menšinový volič, se kterým se moc nepočítá.