Čtvrtek 14. února 2002

předcházející

Hry zvané olympijské

Leo Pavlát

Olympijské hry v Salt Lake City již několik dní poutají pozornost světa, ale mnohé z jejich charakteristik byly zřejmé ještě dříve, než vzplanul pověstný olympijský oheň.

Kvůli obavám z teroristického útoku jsou to nejstřeženější hry v historii. Kvůli vybičované snaze sportovců po úspěchu, na nějž se lepí zájmy komerční i národní, jsou to též hry zostřených kontrol antidopingových. Na žádných předešlých hrách se nad zásadami fair play nebdělo s tak vyvinutými testovacími metodami. A přitom i tyto olympijské hry svými počátky sahají k dobám, kdy během olympiád ustávaly války a kdy krystalicky čisté zásady "rychleji, výše, silněji" nešlo oklamat chemickými přípravky.

Statisíce přímých svědků sportovních bojů ani stamilióny diváků u obrazovek ovšem takové rozpory nezajímají. Proč by také měly? Rozmýšlet nad dávným poselstvím o lidech navzájem rovných, kteří měří síly z čiré radosti, aby oslavili krásu lidského těla a jeho možnosti, to se k olympijskému sčítání medailí a zisků z reklam jaksi nehodí.

Olympismus jako mravní hodnota obecnějšího dosahu tak zůstává ve spojení "olympijské hry" potlačen ve jménu slova druhého: her. Je to totiž jiná zásada, rovněž velice stará, byť ne tolik jako ta olympijská, která ve skutečnosti řídí moderní olympiády včetně té současné: zásada římských císařů "chléb a hry". Při jejich hrách - a patřily k nim třeba i souboje gladiátorů - nešlo ani tak o vlastní klání a jeho aktéry jako spíše o zájem těch, kteří danou zábavu pořádali.

Smysl takových her také netkvěl v nich samých, ale byl jim imputován zvenčí: měly přinášet prospěch strůjcům velkolepého představení tím, že pobaví přizvané publikum. Proto se i zásady takto pojatých her nutně lišily - a dodnes liší - od prvotních zásad olympijských: Do popředí vystupují zájmy osobní, mocenské a politické. Bombastičnost a vnější působivost. Okolnosti, které s vlastním zápolením sportovců souvisejí jen okrajově, jež však dostávají výraz v manipulaci na tisícerý způsob. A všechno se při té podívané zužitkuje: city, peníze i patriotismus.

Ani takovýmito úvahami se však netřeba v souvislosti s 19. zimní olympiádou zdržovat. Olympijské hry zakrátko pominou a v paměti na čas zůstanou jen vítězi. Někde se bude slavit, jako by padla nenáviděná diktatura, jinde truchlit, jako by na celou zemi dolehla živelná katastrofa.

A co se týče mě osobně, budou mi dozajista jako při minulé olympiádě znít v hlavě krkolomné metafory sportovních komentátorů vykouzlené pro televizní diváky sledující líté boje hokejistů. Brankáři Haškovi, který často nevybírá puk ze svého čeřenu, jistě tyčka branky podá pomocnou ruku ve chvíli Dominátorovy bezmoci. A bude to tak dobře. Neboť brankář střeží svatyni a co je svaté, to má zůstat neposkvrněno.