Pátek 15. února 2002

předcházející

Dioxiny v žaludku

Česmír Klos

Poslední měsíc mě pronásleduje myšlenka, čím to je, že odpovědní úředníci mají mnohem silnější žaludek než obyčejní občané. S jakými informacemi dokáží žít, aniž by proti rizikům, které i jim osobně hrozí, hnuli prstem!

Taky mají děti, rodiny, na zahrádce si pěstují kedlubny, doma klidně spí, jedí, milují se a přitom vědí, že na řece o pár kilometrů výš jsou dvě jedové chýše. Kdyby je vyplavila velká voda, mohly by zamořit celé okolí. Bylo by po kedlubnách, po pohodě a u některých lidí i po zdraví.

Přesto místně příslušná hygienická stanice shodně s okresním odborem životního prostředí tvrdí, že se jich to netýká, že o tom rozhoduje ten či onen úřad v Praze… Oč silnější úřednický žaludek, o to slabší ochota angažovat se v nepohodlné věci. To není obecné tlachání, to je popis stavu v okrese Mělník!

Pravda, Mělník je na kopci. Tomu by se rozplavené jedy ze starých ekologických zátěží z chemické výroby v neratovické Spolaně vyhnuly. Ale na vycházku k Labi a do okolních polí aby pak Mělničané desítky let chodili v atomkeckách. Ale co ti ostatní, kteří bydlí ve vesnicích a městečkách hned nad vodou? A co Ústí nad Labem, Děčín, Drážďany? Nedorazily by dioxiny i k nim?

Nebezpečí rozplavení dioxinů, které ve Spolaně zůstaly po výrobě herbicidů, je už při padesátileté, natož stoleté vodě reálné. Upozorňuje na to studie rizik, jejíž kopie zahálí v kdejakém úřednickém šuplíku. Jako by se riziko zamoření týkalo jen firmy a úředníků, a ne úplně všech lidí, kteří podél Labe bydlí…

Studie se utajuje. Mluvit na veřejnosti se o problému začlo až tehdy, když se aktivistům Greenpeace podařilo prolomit konspiraci a studii získat. To vše po více než třiceti letech od chvíle, kdy byly zamořené objekty ve Spolaně uzamčeny a ponechány rozpadu. Získal jsem kopii nejdůležitějších pasáží. Od té chvíle mě pálí v rukou. Riziko dioxinů mi připadá záludnější než radiační spad a la Černobyl. Ten by se dal aspoň měřit. Malá krabička dozimetru dá i laikovi hlasitě najevo, že je třeba z daného místa upalovat, je-li kam.

Přítomnost dioxinů však nikdo jen tak nerozpozná. Jejich měření je náročné, zdlouhavé a drahé. Přitom do těla se dostávají velice snadno: vdechováním, ale především s potravou. Prostupují však i kůží, stačilo by se opřít o zamořenou kůru stromu a člověk by se mohl potýkat s vážným zdravotním problémem. Osmdesát zaměstnanců, kteří v halách pracovali, onemocnělo zrůdnou chorobou, která deformovala jejich těla k nepoznání. Selhával imunitní systém, propadali psychickým poruchám.

Dioxiny působí i ve stopovém množství. Jediný gram v potravě pro kuřata měl v Belgii za následek vybíjení celých chovů. V jedových chýších ve Spolaně jsou možná desítky gramů dioxinů. Jejich koncentrace v první budově přesahuje technickou normu 125krát, v druhé dokonce 2500krát.

Přesto okresní orgány ani nenapadlo přimět Spolanu k protipovodňovým opatřením. "Praha" ať si zdlouhavě hledá složité a nákladné řešení likvidace. Úředníci v místě by měli okamžitě vyžadovat jednoduché a levné zabezpečení budov před šířením zamoření. Dioxiny v žaludku jistě tíží víc než soudobý hit hygieniků - guláš starší než tři hodiny.